Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Vládnout se dá i klidně

Vládnout se dá i klidně

Většina analytiků vystavuje vládě v poločase jejího vládnutí vysvědčení na základě splněných slibů. To je jistě důležité kritérium, ale zdá, se že v českém kontextu je důležitější cosi jako „umělecký dojem“.

Po řadu let  jsme totiž měli vlády, z nichž některé možná plnily svá programová prohlášení lépe než ta současná, ale dělo se tak v atmosféře nepřetržitých sporů nejen s opozicí a podezřelého přebíhání poslanců, ale i skandálů uvnitř vládních koalic. Občané z toho byli po právu otráveni.

Navíc byla řada důležitých, často zjevně asociálních reforem prosazena nejrůznějšími kličkami, často jen většinou jednoho hlasu. Bylo přitom jasné, že bez širšího konsensu nemají šanci dlouhodobě přežít. Jako třeba důchodová reforma.

Hodnotit tedy vládu Bohuslava Sobotky převážně podle toho, kolik políček odškrtáme v kolonkách „splněno“ a „nesplněno“, nedává valného smyslu. Hlavním jejím přínosem je styl vládnutí. A to ve dvou směrech.

Za prvé se koaliční partneři navzdory odlišným ideovým východiskům i rozdílným způsobům svého fungování nepouštějí v koalici do zbytečných válek. Občasné spory rychle odezní, a to zejména zásluhou Sobotky, který si dokáže i ve vztahu k občas těžko zvladatelnému Andreji Babišovi říct své, aniž by konfliktní situace zbytečně „hrotil“.

Za druhé máme co do činění s vládou, která zejména ve vztahu k hospodářství dokáže vytvářet pozitivní očekávání. To je v ostrém kontrastu zejména s vládou Petera Nečase, která svými katastrofickými varováními, že se bez té či oné reformy a škrtů vydá Česko neodvratně „řeckou cestou“, vytvářela ve společnosti atmosféru nedůvěry.

Sobotkova vláda nevytváří zbytečně atmosféru strachu ani ve vztahu k uprchlické krizi, který hýbe Evropou. Ve svých oficiálních krocích si vesměs počíná rozvážně. Katastrofismus přenechává opozici a prezidentovi, jakkoliv se ani někteří jednotliví představitelé koalice, zejména Babiš, občas populistickým výzvám neubrání.

Trvalou kaňkou této vlády je, že existuje jen proto, že dvě tradiční strany přivírají oči nad obludným střetem zájmů, který reprezentuje přítomnost Babiše ve vládě, jakož i nad skutečností, že Babišovo ANO není opravdu demokratický politický subjekt, ale jen nesourodý kompars těžko vypočitatelného oligarchy. Tolerování této skutečnosti v dlouhodobém výhledu škodí demokracii.

Někdo by mohl namítnout, že celkově je vládnutí Sobotkova týmu tak trochu nuda. Dostatečnou porci politické zábavy a konfliktů, kterými se pak živí i média a veřejnost, ale generuje prezident. S jistou ironií by se dalo dokonce říct, že při absenci silné stranické opozice právě tento prezident  vládě svým způsobem prospívá—ač se většinou nezdá, že by to měl v úmyslu. K demokracii totiž patří  i dávka politického cirkusu.

Právo, 30.1.2016