Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Volby bez vítěze a poraženého

Volby bez vítěze a poraženého

Dokonalá bouře ve sklenici vody. Také tak by bylo možné popsat víkendové volby do Poslanecké sněmovny. Vezmeme-li v úvahu, o jak relativně málo v těchto volbách šlo vzhledem k politické stabilitě a ekonomické prosperitě země, je možné vysvětlit intenzitu politického třeštění před volbami i těsně po jejich skončení pouze žalostně nevyzrálou politickou kulturou. Nezbývá než parafrázovat Masaryka: naše země je demokracií, ale zatím vesměs bez skutečných demokratů.

 

Taktika a nesmiřitelnost

 

Nesmiřitelnost politiků, zejména dvou největších stran, je i taktickým selháním, protože kombinace volebního systému poměrného zastoupení a nulového koaličního potenciálu komunistů vytváří v české politice opakovaně patové situace, což znamená, že by si politici neměli už dopředu zavírat dveře k povolebním kompromisům. V situaci, kdy jsou nyní při patovém výsledku jedinými možnými řešeními velká koalice nebo křehká vláda vydaná na milost opozici, budou vzájemná nevraživost a nedostatek osobní noblesy předních politiků velkými překážkami dohody.

 

Velcí se musí shodnout

 

Jaká jsou hlavní poselství voleb? Tím prvním je skutečnost, že téměř nikdo neprohrál, ale také nikdo nevyhrál. Občanští demokraté v čele s Mirkem Topolánkem i sociální demokraté v čele s Jiřím Paroubkem zaznamenali nejlepší výsledky v polistopadové éře, které ale ani jedné straně nestačí k tomu, co by považovala za vítězství. Oba lídři si díky dobrým výsledkům upevní pozice v čele svých stran, jenže právě oni jsou teď  největší překážkou rozumného vzájemného dialogu, bez něhož nemůže vzniknout žádná stabilní vláda. Nejen velká koalice, ale i jakékoliv jiné řešení totiž záleží při patovém výsledku na vzájemné domluvě ODS a ČSSD. Ani jednu z velkých stran nelze obejít, což svazuje ruce i prezidentu Klausovi.

 

Pro něho bude jistým problémem posílení jak Topolánkovy, tak Paroubkovy pozice. Některé scénáře velké koalice, které se už před časem zrodily v pražské ODS počítaly s velkou koalicí bez Topolánka, který ji vždy radikálně vylučoval. A reálný není ani Paroubkův odchod z čela ČSSD, což by možná vyjednávání s ODS o velké koalici nebo nějaké formě tolerance jiné vlády vedené ODS usnadnilo. 

 

Dalším poselstvím je skutečnost, že „ sílící komunistické nebezpečí“, o kterém jsme před volbami tolik slyšeli, je menší, než si mnozí mysleli. Některé voliče KSČM nepochybně přilákal svou radikální rétorikou Jiří Paroubek. Především se ale potvrdilo, že s každým procentem volební účasti navíc podpora KSČM klesá, a že její skutečná síla v české společnosti je momentálně někde okolo 10 procent všech oprávněných voličů. Průměrný věk členů strany je 72 let a mezi prvovoliči evidentně komunistických příznivců mnoho není. Neobvyklý volební úspěch KSČM v minulých volbách byl částečně reakcí na opoziční smlouvu. KSČM také tehdy profitovala z nacionalistické kampaně ODS před volbami.

 

Chyba s Rathem

 

Důležitá je skutečnost, že ČSSD prohrála volby zejména zásluhou její zdrcující porážky v Praze. Zatímco ve všech ostatních krajích, s výjimkou moravskoslezského, byly výsledky ODS a ČSSD víceméně vyrovnané, v Praze získala ODS dvakrát více hlasů než ČSSD. Sázka Jiřího Paroubka na Davida Ratha jako pražského lídra v situaci, kdy se tento politik zároveň pokoušel o kontroverzní změny v resortu zdravotnictví, byla jeho možná největší taktickou chybou. Ve zpětném pohledu se zdá, že kdyby v Praze kandidoval sám Paroubek, prohrál by sice s Topolánkem i on, ale rozdíl mezi ODS a ČSSD mohl být o dost menší. V lidnatém pražském kraji, kde přišlo volit 70 procent voličů, mohl lepší výsledek ČSSD změnit výsledek celostátní.

 

Proč si nezavírat dveře

 

Nejdůležitější poselství vzešlé z voleb je toto: navzdory jasnější polarizaci české politiky do dvou velkých táborů, povaha českého politického systému nakonec i nyní dovoluje jen centristická řešení. Od počátku bylo jasné, že jakákoliv většinová koalice bude křehká, anebo že vznikne koalice velká, v níž se oba velcí soupeři do značné míry neutralizují.

 

Na vině je ostrá kampaň

 

Extrémní předvolební rétorika je v tomto kontextu téměř neospraveditelná. Lze samozřejmě chápat, že se velké strany s pomocí výrazně pravicových nebo naopak levicových receptů snaží oslovit určité skupiny voličů. Zároveň je ovšem pošetilé zavírat si dveře k povolebním kompromisům mobilizováním proti domnělým antidemokratickým nebezpečím reprezentovaným „druhou stranou“ a politickými špinavostmi. To, co možná nejvíce otravuje české voliče je právě tato licoměrnost—tedy obrovská propast mezi jalovým předvolebním mobilizováním a povolební nutností uzavírat kompromisy. Takové kompromisy by se jevily méně upachtěné a „neprincipiální“, kdyby je už před volbami politici nevylučovali.

 

Psáno pro Hospodářské noviny, 5.6.2006