Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Volební kampaň poznamená povolební uspořádání

Volební kampaň poznamená povolební uspořádání

Krajně vyhrocená předvolební kampaň bude mít nepříznivé dopady nejenom na další vývoj politické kultury v České republice, ale také výrazně ztíží hledání povolebních kompromisů. Skutečně vážných důvodů pro neobvyklou agresivitu politiků a používání nejrůznějších špinavostí—to vše doprovázeno rétorikou připomínající jazyk třídního boje—bylo přitom pramálo.

 

Česká republika nestojí na žádném osudovém rozcestí, jak se nám snažili politici namluvit. Nehrozil ani návrat před rok 1989, který by prý nastal při vzniku menšinové vlády sociální demokracie podporované komunisty, ani návrat k tunelování a rozkrádání státního majetku, kterých jsme byli svědky na začátku devadesátých let pod vedením demokratů občanských. Česká republika je víceméně stabilní demokracií s fungujícím tržním hospodářstvím, je pevně zakotvena v Evropské unii a NATO.

 

Co měl tedy znamenat ten hysterický pokřik, rozlévání hektolitrů politické špíny,

nebo ztráta i třeba jen zdání soudnosti a nestrannosti některých médií? Racionálně uvažujícím pozorovatelům české politické scény, jakož i politikům samotným, muselo být přece jasné, že se při současném rozložení politických sil ve volebním systému poměrného zastoupení, který neumožňuje vládu jedné strany, nebude a nemůže konat žádný zásadní obrat doleva nebo doprava. Už dopředu bylo zřejmé, že každá příští vláda bude centristickým koaličním kompromisem, v němž nebude místo pro extrémní řešení.

 

Důvody pro nejrůznější špinavosti a snahy mobilizovat proti údajným nebezpečím zprava nebo zleva je tedy nutné hledat především v žalostné politické kultuře země. Znovu se ukázalo, že bolševickým myšlením, které se v české společnosti zakořenilo v éře komunismu—zejména v éře normalizace—je ještě stále prosáknuto mnoho politiků i novinářů, kteří ostatně jen odrážejí celkový stav české společnosti. Volání po věcnosti a diskusi o programech jenom zastírá přetrvávající netolerantnost většiny společnosti k odlišným názorům, jež se projevuje snahou politické soupeře s pomocí extrémistického slovníku a různých podrazů zadupat do země, zničit.

 

Jde samozřejmě i o konkrétní mocenské zájmy, za nimž stojí různé ekonomické lobby spojené s tou či onou stranou--tedy o peníze a o vliv. Jenže o ty jde v každých volbách—a to i ve vyspělých demokraciích. Vypjaté nesnášenlivosti jsme ovšem svědky především v postkomunistických zemích. V České republice je tato nesnášenlivost umocňována uzavřeností politického systému, v němž se už 16 let pohybují vesměs ti samí aktéři. Všichni se navzájem důvěrně znají, každý na někoho něco ví. Všichni mají tak trochu špatné svědomí, protože během komunistické éry se většinou buď nevzmohli na aktivní odpor nebo si s komunisty přímo zadali. Někteří toto dilema řeší zastydlým a opožděným antikomunismem.

 

Hysterická a místy nedůstojná volební kampaň nezůstane bez následků. Nejenže nikterak neposunula českou politiku blíže k západním zemím a potvrdila, že vypořádání se s postkomunistickou mentalitou bude možná trvat generace. Nesmiřitelná kampaň bez noblesy a schopnosti dialogu též znamená, že politici mezi sebou vykopali příkopy ještě hlubší, než jaké existovaly před volební kampaní.

 

Jinými slovy: všechny strany výrazně snížily svůj koaliční potenciál. Jenže v zemi, kde si poměrný volební systém přímo vynucuje formování koalic a trvalý dialog, jsou snahy politiků pálit za sebou mosty vysoce kontraproduktivní. Ať už vznikne jakákoliv povolební vládní konstelace, bude tak v České republice dále pokračovat nějaká forma „nulové tolerance“ mezi vládou a opozicí. A pokud vznikne koaliční vláda, budou koaliční partneři jen těžko hledat společný jazyk.

 

To je velká škoda zejména proto, že reformy, které Česká republika potřebuje v oblasti penzijního systému, fiskální politiky, školství nebo zdravotnictví mohou být smysluplné jen tehdy, když se na nich alespoň do určité míry shodne vláda s opozicí. Partyzánská mentalita českých politiků ovšem hledání takových kompromisů velmi ztěžuje. A komplikuje i hledání jakési strategické vize toto, co by země měla být za deset nebo dvacet let. Může se tak bohužel stát, že až do země přestanou proudit masivní zahraniční investice, promění se středoevropský „tygr“ opět v poněkud bezradnou, opelichanou domácí kočku.

 

Psáno pro Literární noviny.