Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Vstup do NATO byl historický milník

Vstup do NATO byl historický milník

Když ministři zahraničí České republiky, Maďarska a Polska předali 12. března 1999 americké ministryni zahraničí Madeleine Albrightové v americkém Independence ratifikační listiny, staly se jejich země  prvními postkomunistickými státy, které po pádu železné opony vstoupily do Severoatlantické aliance. Ač se to dnes jeví jako logické vyústění tehdy deklarovaných snah bývalých komunistických zemí o návrat do Evropy a obecněji na Západ, cesta do NATO nebyla úplně samozřejmá.

Nejenže musela být nejprve rozpuštěna Varšavská smlouva, což se stalo 25. února 1991, přičemž poslední sovětské jednotky opustily československé území až v červnu téhož roku, ale bylo také třeba si ujasnit, jak by měla vypadat budoucí bezpečnostní architektura v Evropě.  Václav Havel se původně klonil k nějakému novému bezpečnostnímu systému, který dokonce v podobě společné přeměny NATO a Varšavské smlouvy navrhl na parlamentním zasedání Rady Evropy ve Štrasburku v květnu 1990.

Ale tuto myšlenku rychle opustil,  a už v listopadu 1990 získalo Československo status přidruženého delegáta NATO. V dubnu 1991 pak byla Československu nabídnuta účast v Severoatlantickém shromáždění, což byl konzultativní orgán aliance, a na zasedání NATO v Římě v listopadu 1991 pak byla vytvořena Rada pro spolupráci, která se stala základem pro dialog mezi NATO a zeměmi střední Evropy. V lednu 1994 pak vznikla v podobě Partnerství pro mír platforma pro ještě užší spolupráci.

V roce 1995 schválilo NATO studii o svém rozšíření o země sdružené v Partnerství pro mír a v roce 1996 americký prezident Bill Clinton navrhl, aby se NATO rozšířilo při 50. výročí svého založení v roce 1999. V červenci 1997 pak summit NATO v Madridu rozhodl, že se aliance rozšíří v první vlně o Polsko, Maďarsko a Českou republiku.

Vláda Josefa Tošovského rozhodla o přistoupení k NATO 21. ledna 1998, Poslanecká sněmovna a Senát pak vstup ratifikovali v dubnu téhož roku. Zároveň začal probíhat proces ratifikace ve všech dosavadních členských zemích. Po oficiálním vstupu v březnu 1999 se Česká republika zúčastnila jako člen prvního summitu NATO ve Washingtonu v květnu 1999.

Tomu ovšem předcházela první zatěžkávací zkouška, když se NATO několik týdnů po vstupu naší země rozhodlo bombardovat bývalou Jugoslávii, aby ji donutilo ukončit konflikt v Kosovu. Jak tehdejší premiér Miloš Zeman, tak předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus byli spolu s řadou dalších českých politiků k tomuto kroku silně kritičtí.

Později už Česká republika nebyla s podobným dilematem konfrontována. Její vojáci se stali platnými členy zahraničních vojenských misí organizovaných pod záštitou NATO, česká armáda se jako celek i s přispěním aliance výrazně  zprofesionalizovala. Navzdory odporu některých stran z řad krajní levice a pravice k členství v NATO i proruským náladám v části politického establishmentu, zůstává Česká republika pevnou a platnou součástí aliance.

Shodou náhod předchází 20. výročí vstupu do NATO jen o tři dny 80. výročí okupace Československa nacistickým Německem. K ní došlo i kvůli slabosti tehdejších vojenských spojenectví, založených na spolupráci s konkrétními zeměmi. NATO je naopak založeno na myšlence kolektivní obrany, která se zatím bezesporu osvědčila. Vedle členství v Evropské unii, kam Česká republika vstoupila pět let po vstupu do NATO, je členství v této alianci jednoznačně nejúspěšnějším mezinárodním projektem naší země od doby, kdy v roce 1918 vzniklo Československo jako nezávislý stát.

ČRo Plus, 12.3.2019