Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Vstupujeme do roku globálního rozhořčení

Vstupujeme do roku globálního rozhořčení

Právě začínající rok má značný potenciál změnit chod světa. Posledním takovým rokem byl rok 1989, který tím, že v podobě rozpadu sovětského impéria otevřel stavidla vítěznému tažení liberální demokracie a tržního hospodářství v dříve autoritářských režimech, podstatně akceleroval proces globalizace.

 Jenže každá revoluční změna v sobě nese vnitřní rozpory, které, pokud jsou ignorovány, vedou k dalšímu historickému zlomu. Nejzásadnějším rozporem od nástupu současné éry je konflikt mezi nároky globálně fungujících trhů a „lokálním“ fungováním politiky. Těžkopádné národní demokracie či zatím nepříliš funkční integrační celky, jako je Evropská unie, se tak ocitají pod stále větším tlakem mocných a v podstatě nikomu neodpovědných globálních trhů, jimž, zdá se, více vyhovuje spolupráce s „pružnými“ autoritářskými režimy, jako je Čína.

 Tento konflikt v roce 2011 přerostl do „války“ svého druhu, kterou někteří odbývají jen jako racionální snahu trhů donutit s pomocí ratingových agentur západní státy k finanční odpovědnosti, zatímco jiní varují, že jde z větší části o spekulativní útoky neregulovaného globálního trhu na státní pokladny vyčerpané nejen populistickým utrácením, ale také zachraňováním trhů před krachem v roce 2008.

 Ať tak  či onak, jisté je,  že politika národních států nebo třeba EU zatím není schopna na takový tlak pružně reagovat, takže na prahu roku 2012 stojíme tváří v tvář nebezpečí bankrotů nejen celých států, ale dokonce i eurozóny. Globální trhy nemají žádné „globální svědomí“, řídí se kritérii okamžitého zisku, a nezajímá je tudíž, že spekulace proti státním pokladnám mají značný potenciál zažehnout řetězovou reakci krachů, na jejímž konci se může zhroutit celý systém současného globálního kapitalismu.

 Zhroutit se ovšem může i dosavadní systém liberální demokracie. Koneckonců v roce 2011 protestovali „rozhořčení“ v Evropě i v USA  primárně proti privatizaci stranické demokracie v podobě vzrůstajícího vlivu peněz na politiku a neochotě často zkorumpovaných politických elit zavést rovnoměrnější distribuci bohatství.

 To vše se přitom děje v kontextu ohromujících schopností nových komunikačních technologií vytvářet ohniska občanského odporu mimo zavedené politické mechanismy, takže národní politika už nemá pod „kontrolou“ nejen globálně fungující trhy, ale také globálně se projevující občanskou společnost a „ulici“. To vytváří nemalý potenciál pro „rozhořčení“ s nepředvídatelnými důsledky, jehož zatím zřejmě jen malé ochutnávky jsme si v roce 2011 mohli užít v arabském světě, Rusku, nebo náměstích západních zemí.

 Představa některých politiků, že tento globální požár zkrotí „renacionalizací“ politiky, tedy útěkem do útrob už beztak vyčerpaných národních států, je směšná. Šermovat například v českém případě tváří v tvář tomuto globálnímu požáru sv. Václavem, husity, řečmi o suverenitě, či vlastní měnou je stejně účinnou zbraní, jako je plácačka na mouchy proti útoku lví smečky.

 Bohužel stejně slabá je i schopnost politických elit zvednout hozenou rukavici ekonomické globalizace a jednat „globálně“ v politice. I proto je jen malá naděje, že se řešení krize podaří najít ve strukturovaném politickém procesu na mezinárodní úrovni, jak jsme bohužel zatím viděli v případě politické impotence Evropské unie. Hybnou silou roku 2012 tedy bude  nejspíš chaos vzešlý z „rozhořčení“, který má ovšem často spíše destruktivní než konstruktivní potenciál.

Právo, 2.2.2012