Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Vyústí boj o ministra zahraničí do předčasných voleb?

Vyústí boj o ministra zahraničí do předčasných voleb?

Česká republika už měsíce nemá řádného ministra zahraničí, ale nic mimořádného se prý neděje, ujišťují českou veřejnost prezident Miloš Zeman, premiér Andrej Babiš i předseda sociální demokracie, místopředseda vlády, ministr vnitra a suplující ministr zahraničí v jedné osobě Jan Hamáček. O výkon zahraniční politiky země se prý výše jmenovaní svorně dělí, jménu země v zahraničí tato dělba práce nijak neškodí.

Skutečnost je bohužel trochu jiná. Zdravotními problémy a celkovým chřadnutím ochromený prezident sice do zahraniční politiky občas promluví, ale už není víceméně schopen někam jezdit, nemluvě o tom, že ho téměř nikdo nikam nezve. A když už promluví, prosazuje vlastní zahraničně-politickou agendu. Větší část svého projevu k velvyslancům ČR na konci srpna tak strávil agitací za zrušení sankcí proti Rusku, což není oficiální pozice země.

Jan Hamáček, který by měl zahraniční politiku coby ministr pověřený řízením ministerstva mít především vykonávat, se občas s někým sejde, takže médii kupříkladu proletí zpráva, že se sešel na pivo s německým protějškem. Jinak ale jen sekunduje premiérovi Babišovi, který vakua v obsazení postu ministra zahraničí využil k tomu, aby se stal hlavním mluvčím českých zahraničně-politických priorit.

Leckdo by mohl namítnout, že je tedy vlastně všechno v pořádku, protože premiér je koneckonců silná figura, a stará-li se o zahraniční politiku země de facto on, pak nelze o nějakém zahraničně-politickém vakuu mluvit. Potíž je v tom, že Babiš nedělá skutečnou zahraniční politiku, ale pouze využívá či spíše zneužívá svoji roli hlavního zahraničně-politického mluvčího země k pokračování své permanentní volební kampaně jinými prostředky.

 

Jako hlavní téma si vybral migraci. Cílem jeho zahraničně-polických aktivit na tomto poli není cokoliv skutečně řešit, jak tvrdí, ale prezentovat se domácím voličům jako nesmiřitelný bojovník s  migrací i na evropském kolbišti. Tedy jako politik evropského střihu, který nejenže tápající EU nabízí vlastní ucelená řešení, ale nenechá si nic líbit ani od velikánů evropské politiky, jako je Angela Merkelová.

Ve skutečnosti samozřejmě nelze produktivně dělat zahraniční politiku tak, že premiér navštěvuje evropské zem s tím, že jim bombasticky předkládá návrhy na „komplexní“ řešení migrační krize, z nichž většina je už v EU dávno v běhu, a zároveň přitom zdůrazňuje, že Česká republika nepřijme ani jediného migranta. Západoevropští lídři, jako je premiér migrací přímo zasažené a o evropskou solidaritu žádající Itálie, či německá kancléřka, zdvořile vezmou Babišovy „ucelené“ návrhy na vědomí bez toho, že by ho před novináři na tiskové konferenci zbytečně zesměšňovali. Ale stejně tak „vezmou na vědomí“, že Česká republika nadále patří k visegrádské partě, která chce od EU jen brát, ale nechce nic dávat zpět.

Doma má ovšem Babiš s touto „zahraniční politikou“ jisté úspěchy. Opakují-li jeho média i on dostatečně často, že má řešení  migrace pro celou Evropu, a navíc že se mu nelíbí navrhovaný evropský rozpočet, nemálo voličů usoudí, že má nyní Česká republika  v čele skutečného státníka evropského významu, který navíc svojí obratnou politikou zajistí, aby k nám nevkročil už ani jeden migrant z jihu Evropy. Sám Babiš vůbec neskrývá, že na tuto kartu cynicky vsadil. Postaví se prý osobně i do čela kampaně ANO před volbami do Evropského parlamentu, a už teď ohlašuje, že jeho hlavním tématem bude migrace, protože na ní se prý dá politicky nejvíc vydělat.

Selhání ČSSD

Odpovědnost, za tuto cynickou transformaci české zahraniční politiky v další nástroj volební kampaně Babiše, nese do značné míry ČSSD. Nejen proto, že svým rozhodnutím vstoupit s trestně stíhaným Babišem do koalice ho legitimovala coby premiéra alespoň do té míry, že kupříkladu taková Merkelová je vůbec ochotná se s ním bavit, ale i proto, že skousla ústavní podraz v podobě nejmenování jejího kandidáta Miroslava Pocheho na post ministra zahraničí prezidentem a následné (dopředu s prezidentem nejspíš dohodnuté) nečinnosti premiéra tváří v tvář tomuto porušení Ústavy.

Navíc ČSSD spor o obsazení postu ministra zahraničí tandemu Zeman-Babiš dost ulehčila hned na začátku. V podobě Pocheho vybrala  sice kandidáta, který v zahraniční politice není žádný novic, ale zároveň kandidáta s problematickou pověstí, který byl především úlitbou mocné pražské organizaci během stranického referenda o tom, zda vstoupit do vlády s Babišem.

Zeman sice Pocheho nakonec odmítl nikoliv kvůli aféře s jeho údajnými triky se stranickým financováním v minulosti, ale kvůli údajně vstřícným postojům k migraci (ve skutečnosti především kvůli tomu, že Poche podpořil v prezidentské volbě jeho protikandidáta a je otevřeně prozápadní a spíše protiruský), jenže problematický obraz Pocheho ve veřejném mínění mu takový krok dost ulehčil. I tak ale měla ČSSD čelit nejmenování Pocheho mnohem razantněji.

Měla argumentovat, že je de facto Babišovou ústavní povinností, aby Zemanovo porušení ústavy napadl kompetenční žalobou u Ústavního soudu. A že pokud tak neučiní, ve vládě nebude. Místo toho si nechala vnutit scénář, v němž za Pocheho zaskakuje  coby pověřený ministr zahraničí Hamáček s tím, že situaci bude řešit později. Jenže s postupujícím časem je každé řešení už jen špatné.

Hamáček sice dál trvá na Pochem s tím, že řešení oznámí po komunálních volbách, jenže svým lavírováním už umožnil Babišovi, aby ze svého původně neutrálního postoje k Pochemu (doprovázeném alibistickými doporučeními, že celou situaci si mezi sebou mají vyřešit ČSSD a prezident), zaujal k Pochemu vlastní negativní stanovisko kvůli jeho údajně problematickým vyjádřením v posledních týdnech. Tím sejmul hlavní tíhu odpovědnosti za ústavní malér na ministerstvu zahraničí z prezidenta a zatlačil ČSSD do ještě větší defenzivy.

Ta samozřejmě může dál argumentovat, že Babiš podle koaliční dohody nemá co mluvit do obsazení ministerstev, která má v gesci ČSSD, jenže tento souboj před veřejností jen těžko vyhraje. Nejen proto, že si mnozí ještě pamatují vyhození Babiše z předchozí vlády premiérem Bohuslavem Sobotkou (též v rozporu s koaliční smlouvou), ale také proto, že je Babiš v celé záležitosti nyní v ofenzivě a ČSSD jen vyčkává.

Žádné řešení, s nímž může Hamáček případně přijít, nebude už pro stranu (ale i pro zemi) dobré. Pokud bude trvat i po komunálních volbách na Pochem, může Babiše donutit ke kompromisu snad jen tak, že by pohrozil odchodem z vlády, pokud Babiš po opětovném navržení Pocheho a předpokládaném opětovném odmítnutí této nominace Zemanem nepodá kompetenční žalobu k ÚS. Potíž je v tom, že Babiš by nyní musel popřít sám sebe, protože svoje dříve neutrální stanovisko k Pochemu nahradil poměrně nekompromisní kritikou a ujištěními, že Poche ministrem nebude.

Pokud ČSSD navrhne místo Pocheho někoho jiného, bude to přinejmenším část její členské základny vnímat jako porážku. Navíc nový kandidát by musel vyhovovat pražské organizaci, takže Hamáček se bude jevit jako někdo, kdo je zcela v jejím vleku. A to se nemusí líbit zbytku ČSSD.

Nový kandidát by také de facto legitimizoval prezidentův postup, a stvořil tak nežádoucí ústavní precedent, který posunuje Českou republiku od parlamentní demokracie k prezidentské republice. Babišova ofenzíva proti Pochemu, která dále oslabuje autoritu ČSSD (a kterou doprovází i některé další jeho kroky zpochybňující koaliční dohody), může mít dva cíle. Buď se ČSSD zcela podřídí, navrhne někoho jiného, což dál posílí její obraz pouhého koaličního přívěsku, který nebude nijak komplikovat Babišovy různé iniciativy a naprostou dominanci ve vládě.

Anebo se nepodřídí (s čímž Babiš možná kalkuluje, protože svými výroky a činy činí kompromis okolo Pocheho pro ČSSD stále těžší) a výsledkem bude koaliční krize, možná pád vlády. Že by  Babišovi tento scénář možná docela vyhovoval, o tom svědčí i jeho dosti přezíravé výroky na adresu KSČM, na které vláda do jisté míry závisí.

Vezmeme-li v úvahu, že Babiš už teď vyhlašuje, že se chce postavit sám do čela kampaně ANO před volbami do europarlamentu, je otázkou, zda se úplně vzdal svojí představy (kterou několikrát zmínil během nesnadných vyjednávání o koalici s ČSSD), že by se na jaře příštího roku mohly konat společně volby do EP a volby do Sněmovny.

Měl by k tomu i další důvod: v komunálních volbách ANO jen těžko potvrdí výsledky z roku 2014 a v senátních volbách nemá o moc více šancí než v těch minulých. Celostátní kampaň, kterou Babiš už nyní dělá v podobě své zahraničně-politické ofenzivy na téma migrace, by mohla na toto zakolísání ANO dát rychle zapomenout a pomoci Babišovi opět převzít iniciativu.

Deník Referendum, 10.11.2018