Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Začala generační změna v české politice

Začala generační změna v české politice

V lamentování nemalé části komentátorské obce nad Andrejem Babišem a Milošem Zemanem, jakož i nad malou schopností většiny takzvaných tradičních stran mocenskému tandemu Babiš-Zeman čelit, poněkud zaniká, že v české politice konečně dochází k dlouho očekávané generační výměně, která bude mít pozitivní důsledky.

O potřebě generační změny začal kdysi mluvit už prezident Václav Havel, který si od jmenování některých mladých politiků do vlády Josefa Tošovského sliboval, že se tím změní postkomunistický styl české politiky, kterou měli tehdy pevně v rukou politici zformovaní mentálně obdobím normalizace. Havel ovšem podcenil, že ani mladší politici, jako byli Vladimír Mlynář nebo Michal Lobkowitz, nemohli pouhých deset let po pádu komunistického režimu, z kontextu postkomunistického marasmu vykročit.

I jiné mladé hvězdy české politiky než ty, které propagoval Havel (kupříkladu Stanislav Gross, Karel Březina, Ivan Langer nebo Vladimír Dlouhý) se přizpůsobily systému, který byl prolezlý korupcí, umělou ideologičností a dalšími nešvary politického postkomunismu. Jedním z důsledků jejich selhání nakonec bylo, že si politickou moc bez problémů udržovali matadoři politstopadové politiky, jako byli Václav Klaus a Miloš Zeman, protože ač si z hlediska cynického přístupu k politice se zmíněnými mladšími politiky v ničem nezadali, značná část společnosti je uznávala alespoň jako silné autority.

Už v devadesátých letech, kdy se první pokusy o infúzi „nové krve“ do české politiky odehrály, upozorňovali někteří komentátoři, že politici jiného ražení, než jsou ti, kteří byli zformováni bývalým režimem, se mohou začít vynořovat teprve v kontextu skutečné generační změny. A ta obvykle přichází po dvaceti až třiceti letech.

V našem případě bylo zejména důležité, aby nové  tváře české politiky, ač se ještě narodily krátce před rokem 1989, strávily většinu života už v demokratických poměrech (jakkoliv ještě pokřivených postkomunistickou politikou první polistopadové generace), něco profesně či občansky před vstupem do politiky dokázaly,  a pokud možno získaly zkušenosti i vzdělání v západním světě.

V tomto kontextu je vzestup mladých sociálně demokratických politiků, jako je ministr zahraničí Tomáš Petříček nebo ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, mnohem důležitější politickou událostí, než se může na první pohled zdát. Ať už s jejich konkrétní politikou souhlasíme nebo ne, reprezentují nový politický étos a styl práce, a i proto je politici starší generace, zejména ti, kteří stojí u kormidel moci, nemají v lásce.

Výrazem generační změny jsou i Piráti. Právě tato strana je první, která u nás skutečně vzešla z občanské společnosti. Nevytvořili si ji takříkajíc seshora politici zakořenění v odcházející postkomunistické éře.

I proto se styl komunikace politiků z řad Pirátů tak výrazně na první pohled liší od tradičních stran, nebo od stylu Andreje Babiše. Ten si sice také vytvořil nové hnutí, ale jelikož je dokonalým produktem postkomunistické éry, vytvořil ho zcela v intencích této končící éry. Není divu, že po počátečním flirtu s mladšími pravicovými voliči, opírá nyní svoje úspěchy o starší voliče, kterým po jejich traumatických zkušenostech s  postkomunistickou transformací nabízí jistoty a bezpečí.

Je samozřejmě možné, že politiky, jako jsou Petříček a Maláčová v ČSSD, nakonec  ještě starší generace takříkajíc zašlape do země. Ale je jisté, že časy se začínají pozvolna měnit. Bude přicházet stále více mladších lidí, kteří si politické ostruhy vysloužili v občanské společnosti, nebojí se světa za českými hranicemi a jsou doma ve světě technologických a dalších výzev, které nám připravuje globalizace.

ČRo Plus, 9.1.2019