Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Zahraničněpolitická koncepce je jen kus papíru

Zahraničněpolitická koncepce je jen kus papíru

Okolo nové koncepce české zahraniční politiky z dílny týmu ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka vypukla před časem mediální vřava zejména kvůli zprávám, že v ní bude upozaděn „lidskoprávní atlanticismus“, který se pojil se jménem Václava Havla. Zaorálek nyní vysvětluje, že to byly zprávy mylné, protože do médií unikla jedna z pracovních verzí, kterou on sám ani neviděl.

V konečné verzi, kterou nyní dostali k prostudování i koaliční partneři ČSSD, prý nebude důraz na lidská práva i vztahy s USA nijak oslaben. Koncepce se podle ministra od Havla nijak nedistancuje, zároveň jsme se prý ale posunuli ke komplexnějšímu vnímání lidských práv, takže se nebudeme starat jen o ta klasická, ale kupříkladu i ta ekologická a sociální. Obecně se budeme snažit být-- i ve vztazích s nedemokratickými režimy--více „dialogičtí“ než konfrontační.

K tomu všemu je na místě několik poznámek. Především ta, že koncepce zahraniční politiky je pěkná věc a úředníci i přizvaní teoretici si na ní jistě slušně procvičili mozkové závity. V politické praxi České republiky má ovšem jen cenu papíru, na kterém je napsaná.

V prvé řadě proto, že na ústavní úrovni zůstává nevyřešena dělba práce v zahraniční politice mezi vládou a prezidentem země. Sám Zaorálek prohlásil, že doufá, že se přímo volený prezident bude koncepcí řídit, je ale prý možné, že ne ve všem, protože bude mít na to či ono jin názor.

Ústava ovšem neříká nic o tom, že by prezident měl a mohl mít jiný názor do té míry, že se nebude řídit oficiální zahraničněpolitickou linií vlády, kterou bude reprezentovat i schválená koncepce. Prezidentovo působení v zahraniční politice je kontrasignovaná pravomoc, a za zahraniční politiku má tudíž odpovědnost vláda.

V ústavě také není ani slovo o tom, že jelikož je prezident přímo volený, může si ze zahraničně-politické linie vlády vybírat jen to, co se mu líbí. Jenže přinejmenším dvouhlavá zahraniční politika bude pokračovat, protože vládní politici si prezidenta netroufnou odkázat do patřičných mezí.

A vezmeme-li v úvahu, že zahraniční politiku si pro svoje potřeby nyní privatizuje i ministr financí a lídr hnutí ANO Andrej Babiš, o čemž svědčí i jeho nynější soukromo-veřejná cesta do USA (spojená s účelovou „privatizací“ Havlova odkazu, který fantazírující zahraničněpolitický mozkový trust ČSSD nechal ležet bezprizorně na stole), je koncepce zahraniční politiky z dílny ministerstva kontrolovaného ČSSD jen slohové cvičení.

I údajně komplexnější pojetí lidských práv je jen chiméra. Pokud by nebyla, museli by naši představitelé při příští návštěvě kupříkladu Číny vznést otázku otřesného porušování základních sociálních a ekologických práv v této zemi, když se jim ta klasická jeví jako málo. Jenže nevznesou, protože zmínky o dětské či otrocké práci, otřesných pracovních podmínkách, nebo o devastaci životního prostředí by čínský režim mohly rozčílit ještě více, než zmínky o věznění politických oponentů či Tibetu.

Můžeme si tak být jisti jen jedním. Až bude nová koncepce zahraniční politiky konečně schválena, zůstane tím čím u nás už z definice je: pouhým souborem premis, které si budou příliš početní a vzájemně nekoordinovaní tvůrci české zahraniční politiky vykládat podle vlastních mocenských potřeb.

Právo, 15.3.2015