Britský skandál okolo organizování nezákonných odposlechů a možné spolupráce bulvárního týdeníku News of the World s podsvětím, v jehož středu stojí nadnárodní mediální koncern News Corporation Ruperta Murdocha, zdaleka není jen selháním médií nebo dokonce jen jednoho bulvárního týdeníku. Je symptomem mnohem hlubšího problému, který ohrožuje samotné základy demokratických režimů v současném světě.
Poté, co Murdoch provinivší se bulvární deník zrušil a pod tlakem britských politiků odstoupil od záměru převzít televizní společnost BSkyB, by se mohlo zdát, že demokratická politika i právní stát slaví vítězství. Jenže je to vítězství jen v malé bitvě, nikoliv vítězství v zásadním konfliktu mezi globálním kapitalismem a demokracií, jehož jsme svědky od pádu bipolárního světa.
Ten měl údajně otevřít cestu k vítěznému tažení liberální demokracie, jenže takto vykreslený „konec historie“ ve skutečnosti otevřel stavidla především globálnímu kapitalismu. Je přitom stále zřejmější, že pro globálně fungující kapitál nejsou národní demokracie rovnocennými partnery, ba že ten si mnohdy lépe rozumí například s čínským autoritářstvím. Je-li třeba, dokáže „demokratické“ rozhodování ovlivňovat ve svůj prospěch i s pomocí mafiánských metod, které vyplavaly napovrch v britském skandálu.
Odposlechy a jiné fízlování lidí s pomocí úplatků či kontaktů v policii i jiných institucích státní správy nebyly docela jistě ani v britském případě organizovány jen za účelem lepší prodejnosti jednoho bulvárního deníku. Podobné nelegální šmírovaní, nedávno odhalené například i u nás, bylo a je součástí zákulisního konkurenčního boje mocných ekonomických skupin, které se pokouší získat „kompetitivní“ výhody ovládnutím demokratické politiky s pomocí kompromitujících materiálů a korupce.
Václav Bělohradský nedávno trefně napsal, že v globálním kapitalismu jsou kapitál a politická moc ta samá postava ve dvou převlecích. Součástí tohoto systému je rozsáhlá privatizace politiky a potažmo státu, takže už je téměř nemožné rozeznat, zda to či ono „demokratické“ rozhodnutí činí údajně autonomní národní politika nebo globálně organizovaná oligarchie za scénou.
V takovém kontextu například částečná privatizace důchodového systému u nás vzbuzuje oprávněné podezření, že ji racionálně se tvářící politici nedělají kvůli občanům a úsporám, ale na zakázku nadnárodních penzijních fondů.
A v takovém kontextu zprivatizovaná politika národních států napravuje ohromnými finančními injekcemi z kapes daňových poplatníků mamutí průšvihy soukromého kapitálu, abychom se vzápětí dozvěděli, že „finanční trhy“, vždy reagující jako nějaká citlivá osůbka (třeba na podněty soukromých ratingových agentur), nechtějí tomu či onomu státu už dále půjčovat, ba že ho mohou poslat nemilosrdně ke dnu.
Demokratická občanská reakce na tyto jevy je stále obtížnější, protože veřejný prostor byl z velké části zkolonizován právě ekonomicko-mediálními kartely typu Murdochova nebo Berlusconiho impéria, která ordinují veřejnému diskurzu rádoby utišující neoliberální formulky o racionalitě trhu a potřebě další deregulace. Není divu, že se občanská veřejnost začíná napříč západním světem prudce radikalizovat.
Demokratická politika národních států i jejich rozklížené nadnárodní organizace, jako je třeba Evropská unie, už hrají jen roli hasičů požárů, které se nekontrolovaně šíří globální ekonomikou. Hlavní nebezpečí pro budoucnost demokracie spočívá v tom, že už je téměř nemožné říct, zda se tito političtí hasiči kvůli moci peněz a mafiánským tlakům nechovají stále více spíše jako pyromani, kteří požár „hasí“ benzínem.
Právo, 15.7.2011