Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Zase ti Američani

Zase ti Američani

Z levicových politických kruhů lze slyšet, že sankce uvalené na Rusko jsou nejen neúčinné a zbytečné, ale že za vším zase jednou stojí především Spojené státy, které Evropskou unii k dalšímu kolu sankcí dostrkaly.

Poslanec za KSČM a místopředseda bezpečnostního výboru Sněmovny Alexander Černý v televizním pořadu mluvil o tom, že za vším jsou zase jednou americké zájmy. Evropa prý jen USA slepě následuje, nakonec za americkou politiku právě ona zase jednou zaplatí.

Jeden by si mohl myslet, že místopředseda bezpečnostního výboru Sněmovny bude vědět, že už od 2. světové války jsou to právě USA, které platí za bezpečnost evropských demokracií. Po celou tuto dobu je většina evropských zemí v podstatě jen černými pasažéry pod americkým bezpečnostním deštníkem. Kdyby se tyto země měly postarat o svoji obranu samy, musely by dohromady utrácet peníze, které jsou s případnými dopady sankcí nesrovnatelné.

Komunistický politik nám nejspíš vysvětlí, že USA utrácejí za vojenské výdaje více než všechny evropské země dohromady především kvůli nenasytnosti vojensko-průmyslového komplexu a globálním ekonomickým zájmům. I kdyby tomu tak bylo, jisté je, že evropské země se už pěkných pár desítek let nechávají údajnou nenasytností amerického vojensko-průmyslového komplexu ochotně hýčkat.

USA se už několikrát pokusily Evropu k větší bezpečnostní samostatnosti dostrkat. Měly k tomu dobré důvody. V obou světových válkách ji tahaly, ač nemusely, z horké kaše. Zaplatily za to milióny životů. Po válce ji s pomocí Masrhallova plánu postavily ekonomicky na nohy.

Většina evropských států nechtěla v minulosti svoje vojenské rozpočty navyšovat, protože prý pominuly zásadní bezpečnostní hrozby. Teď, když se v podobě expanzivní politiky Ruska jedna „překvapivě“ objevila, dává EU chaoticky dohromady sankce, přičemž si ovšem mnozí politici stěžují, že sankce budou mít „bumerangový efekt“, a dopadnou tedy i na ekonomiky zemí EU.

Český premiér se ze všeho nejvíc stará o to, zda snad sankce nějak negativně neovlivní naši ekonomiku. Před časem pro změnu prohlásil, že naše země na svém území nechce žádné vojenské jednotky či základny NATO. Nikdo nám přitom zatím žádné nenabízel.  My jsme ale natolik dobří spojenci, že raději už dopředu říkáme, co rozhodně nechceme.

Otázka po tom, co bychom naopak mohli pro spojence udělat v současné krizi my, je pak už úplně mimo český obzor. Když mluví komunisté a někteří proruští sociální demokraté, skoro se zdá, že naším spojencem je Rusko a bránit se máme americkým imperiálním choutkám a Západu obecně.

Nemálo alibistických výroků, které u nás zaznívají, je přitom možných právě jen proto, že nás chrání americký obranný deštník. Kdyby najednou zmizel, museli bychom vzhledem k tomu, jakým způsobem Česko na tomto deštníku parazituje v podobě nízkých výdajů na obranu, řešit zcela jiné věci, než jestli kvůli konfliktu s Ruskem ubude pár stovek pracovních míst.

Je hezké od mírumilovných Čechů slyšet, že s Putinem se má raději vyjednávat, vždyť se s ním určitě dá nějak dohodnout. Možná by si ti, kdo dobrovolně radí zpoza našich humen západním zemím, které na rozdíl od Česka ponesou hlavní dopady sankcí, měli zkusit představit třeba to, že na palubě malajsijského letu MH17 seděla celá jejich rodina.

 Jisté je, že kdybychom nyní měli spoléhat --bez amerického bezpečnostního deštníku-- sami na sebe , bylo by nutné českou diskusi o tom „jak na Rusko“ zasadit do zcela jiného kontextu, než je ten, ve kterém se nám tak pohodlně rozumuje. Kupříkladu, že by Rusku při ubohém stavu české armády, jakož i mnoha dalších evropských armád, stačilo pár divizí, aby se jeho vojáci podívali zase jednou až do Prahy.

Právo, 1.8.2014