Písničkář Jaromír Nohavica je prý dvojnásobný zbabělec. Kdysi nevydržel tlak komunistické policie a stal se jejím informátorem, teď se o svém selhání bojí mluvit. Tak zní rozsudek nejenom písníčkáře Jaroslava Hutky, který spustil novou mediální štvanici na Nohavicu svým songem o „udavači z Těšína“.
Věc je zdánlivě jasná. Nohavica neposlouchá rady, aby se kál ještě více, než už učinil, když řekl: „Byl jsem s děvkou, ale seděl jsem s ní jen v kavárně, na pokoj jsem nešel.“ Chce se po něm, aby řekl, že s tou děvkou spal a co s ní dělal.
Když je ale věc tak jasná, proč se nelze ubránit nepříjemné pachuti? Proč se může zdát více zbabělý než Nohavica současný hon na něj? Kdysi Nohavicu uštvala estébácká smečka, nyní se ho snaží uštvat smečka inkvizitorů, kteří přesně vědí, jak se měl zachovat, ač mnozí z nich nikdy neměli s StB tu „čest“. I proto se „zbabělost“ básníka, z jehož textů lze vycítit existenciální úzkost, může mnohým zdát o dost lidštější než agitky jeho samozvaných soudců.
Komentátor Jan Máchaček, bývalý disident, výstižně napsal, že morální právo soudit Nohavicu má možná Hutka, který StB odolal, ale ne bývalí komunisté, svazáci a agenti, kterých je požehnaně i v českých novinách. Konformní občany StB ke spolupráci zpravidla nelámala, vybírala si lidi „čouhající“. Režim netvořili jen agenti a komunisté. Téměř všichni chodili k volbám. Miliony byly členy ROH, SSM, chodily na první máje, poskakovaly na spartakiádách, vyvěšovaly ruské vlajky.
Většina to vše nečinila z lásky k režimu, ale z vypočítavosti či zbabělosti. Už proto jsou mnozí z těch, kteří se dnes pohoršují nad Nohavicovou zbabělostí, zbabělci svého druhu. Nedokážou si přiznat ani tu děvku v kavárně. Bojují za „pravdu“, když to už nevyžaduje žádnou statečnost.
Zejména ta média, která si „senzačními“ příběhy o lidech jako Nohavica především cynicky zvyšují prodej, by nám možná mohla na sobě předvést, jak má takové správné vyrovnání s minulostí vypadat. Kdyby všichni novináři s máslem na hlavě provedli modelové veřejné sebezpytování, i Nohavica by konečně věděl, jak má postupovat.
Jenže, ruku na srdce: koho, kromě mírně úchylných, by zajímalo, jestli šli s děvkou až na pokoj a co tam s ní dělali? Připadali bychom si pak čistší? Není skutečným problémem ta děvka? Neměli bychom spíše diskutovat o tom, co jí k nám přivedlo a co dělat, aby se už nevrátila?
MF Plus, 3.11.2007