Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Zdi v éře globalizace

Zdi v éře globalizace

Zbourání berlínské zdi a stříhání drátů na hranicích mezi Maďarskem a Rakouskem před více než čtvrtstoletím neznamenalo jen začátek procesu fyzické destrukce železné opony, ale zrod nového světa, v němž fyzické zdi a hranice mezi státy sice úplně nezmizely, ale jsou stále více archaické. Nic na tom nemění ani skutečnost, že zatímco v roce 1989 existovalo na světě jen 12 zdí, které měly chránit národní hranice, dnes jich najdeme sedmdesát.

Co znamenal pád železné opony
Rozdíl je v tom, že zatímco tehdejší zdi od sebe primárně oddělovaly dva světy, které spolu ideově i jinak soupeřily o nadvládu nad planetou, a většina z těchto zdí spadala pod obecnější pojem „železná opona“, dnes jde spíš jen o projekty, které mají v určitých místech bránit nekontrolované migraci nebo místním teroristickým útokům.

Vybudování a o několik desítek let pak pád „železné opony“ představovaly události jiného řádu než to, zda dnes nějaký stát vybuduje nebo zboří zeď na svých hranicích. V roce 1989 svým způsobem šlo skutečně o „konec historie“, o němž mluvil Francis Fukuyama – i když možná ne v podobě vítězství liberální demokracie. Každopádně jsme vstoupili do éry, která je začátkem konce všemožných bariér mezi státy, lidmi a kulturami, nikoliv začátkem éry nových bariér.

V symbolické rovině tento proces spustilo v podobě konce studené války vítězství idejí, které stojí v základech liberálních demokracií, protože vycházejí z universalistického předpokladu rovnosti a stejné hodnoty každého člověka bez ohledu na jeho původ, což je v přímém protikladu vůči vytváření bariér všeho druhu. 

Vedle tohoto ideového impulsu otevřel pád železné opony i politická stavidla. Stalo se to – ne náhodou – v roce 1989, kdy byl přijat takzvaný washingtonský konsensus, který dal zelenou volnému obchodu v globálním měřítku. Od té doby vznikla řada mezinárodních dohod, které postupně odbourávaly obchodní bariéry nejrůznějšího druhu.

Hlavního hybatele změny směrem ke světu bez bariér ale představovala globalizace. A ta je primárně poháněna nikoliv politikou, ale techno-vědou. 

Její různé dopady, třeba v podobě nárůstu migrace, sice možná přiměly státy k budování většího počtu lokálních zdí, ale globalizace zároveň rozbořila a boří mnohem zásadnější hranice a omezení, přičemž transcenduje státní hranice navzdory národní politické vůli. I pod jejím tlakem se začaly bortit zejména hranice a zdi mentálního charakteru, které vytvářely umělé překážky mezi kulturami, menšinami a pohlavími.

Kontrarevoluce proti světu bez zdí
Ani tento proces samozřejmě neprobíhá hladce. Byl příliš rychlý na to, aby ho dokázaly strávit nejen tradicionalistické společnosti, které rve z jejich kořenů, ale dokonce i západní společnosti, odkud vzešel. Zejména generacím, které strávily většiny svých životů v přehledném světě, jištěném na Západě sociálním státem, začal rostoucí počet globálních výzev připadat jako hrozba.

Bylo jen otázkou času, kdy se tohoto strachu chopí političtí populisté, kteří budou tvrdit, že lze restaurovat minulost v podobě jakýchsi bájných zlatých časů (hranicemi opevněného) národního státu. Tedy že lze svět, v němž vznikají před našima očima zárodky planetární civilizace, nacpat zpět za fyzické a především mentální hranice a zdi, které mají garantovat bezpečí a vytvářet pocit identity.

Ideovými společníky těchto populistů jsou nejrůznější fundamentalisté – jak mimo Západ, tak v západní civilizaci. Ti se ohánějí nejčastěji náboženstvím, jehož fundamentalistické verze mají znovu vrátit věci za zdi dogmatu, jehož prostřednictvím mohou kontrolovat jiné lidi, zejména ženy. 

Nejzásadnější otázkou dneška je, zda tato „restaurace“ starého řádu, která na sebe bere podobu budování jak nových fyzických, tak mentálních bariér, může uspět. Odpověď zní, že uspět může asi tak, jako uspěla restaurace absolutismu po Francouzské revoluci. Tedy jen na čas a v pokřivené podobě. 

Proč? Protože svět se za poslední čtvrtstoletí zbavil příliš mnoha dřívějších ekonomických, politických, ideových a mentálních zdí, tedy bariér všeho druhu, než aby se – s nejnovějšími globálně fungujícími technologiemi v zádech – nechal zase vehnat za zdi. Je mnohem propojenější, než si představují ti, kdo by ho chtěli znovu přehledně rozdělit.

Opevňování hranic, jaké dnes vidíme v podobě stavby plotů a zdí od maďarsko-srbské hranice přes americko-mexickou hranici či izraelsko-palestinskou hranici až nejnověji po turecko-syrskou hranici – působí v kontextu globalizovaného světa téměř jako jakési absurdní retro. 

 

V době, kdy se nad ploty a zdmi klene v podobě internetu a dalších komunikačních prostředků cosi jako globální „noosféra“ a trhy fungují globálně, a kdy lze způsobit tomu kterému státu horší škody dobře mířeným „nadnárodním“ hackerským útokem než lokálním teroristickým činem nebo přílivem „nepřizpůsobivých“ migrantů, je zeď jako symbol bezpečí a identity překonaná. 

Přesto je to dál lákavý symbol populisticko-nacionalistické ikonografie. Vždyť celá dosavadní lidská historie je plná zdí. Už kmeny si budovaly opevněné tvrze. Římské impérium se dělilo na plnoprávné Římany uvnitř zdí (intra muros) a barbary za zdí (extra muros). Čínané vybudovali nejdelší teď na světě, jejímž účelem bylo chránit říši před mongolskými nájezdy. Opevněná byla všechna starověká a středověká města, stejně jako hrady. 

Totalitní režimy dvacátého století pak opevňovaly zdmi a ploty celé státy, přičemž účelem už nebylo jen bránit nekontrolovanému vstupu či útokům cizinců, ale znemožnit odchod vlastních občanů, které tyto režimy chtěly absolutně kontrolovat. Vrcholem této ideologické pomatenosti byla již zmíněná berlínská zeď coby specifický symbol mnohem abstraktnější „železné opony“, která od sebe oddělovala celé dva světy – definované jejich ideologiemi. Tedy komunistický svět od západního, nesvobodu od svobody.

Když se v roce 1989 tato zeď zhroutila, znamenalo to podnět pro kulturně-sociální změnu planetárních rozměrů. Globalizace, která se tím spustila na plné obrátky demolovala nejrůznější ekonomické, politické, ideové a kulturní bariéry, čímž zároveň oslabovala moc národních států. To, že se tyto státy dnes leckde, včetně nejmocnější země světa, této změně s pomocí oživování nacionalismu brání, není překvapivé, ale když se na jejich úsilí podíváme z hlediska sil a trendů, které se daly v planetárním měřítku po roce 1989 do pohybu, jsou v dlouhodobém výhledu odsouzeny k nezdaru.

Nové bariéry
Toto vše neznamená, že nevznikají bariéry nového druhu. Některé vytvořil už způsob, jakým pod praporem neoliberalismu globalizace fungovala. Kupříkladu nové dělící linie mezi Severem a Jihem, mezi stále menší skupinou globálních superbohatých a zbytkem světové populace, mezi společnostmi otevřenými ke změnám a společnostmi zamrzlými ve středověkých způsobech myšlení. 

Ideje multikulturalismu, tolerance k menšinám (doprovázené jazykem politické korektnosti) nebo feminismus pomohly zbortit celou řadu bariér a mentálních zdí spočívajících v předsudcích a zavedených způsobech nadvlády částí společnosti nad jinými. Zároveň ale jejich nástup vytvořil v posledních letech zárodky nových bariér mezi liberálními částmi západních společností, které byly s tímto vývojem srozuměny, a těmi ostatními. Toto dělení má i jiné pojmenování: elity versus lid, kavárna versus zbytek společnosti, liberální města versus venkov.

V nejobecnějším slova smyslu lze tuto hradbu táhnoucí se prostředkem západních společností definovat jako zeď mezi modernitou a tradičním viděním světa. Na jedné straně stojí ti, které lze označit za vítěze globalizace, na druhé straně ti, kterým přináší spíše problémy, anebo je přímo děsí.

Nová „opevněná“ společenství se vytvářejí i ve virtuálním světě. Internet a další moderní média vytvořila na jedné straně propojenou globální komunikační vesnici, ale zároveň nabídla příležitosti pro vznik názorových „ghett“, která jsou opevněná proti těm ostatním svým způsobem dorozumívání, svými symboly i rituály. Anebo tím, koho nenávidí. 

Moderní veřejnost, kterou Jürgen Habermas popsal jako jakési společné racionální komunikační pole ve veřejném prostoru, je dnes fragmentovaná více než kdy předtím. 

Kam směřujeme
Přesto lze argumentovat, že tato fragmentace a zmatek nejsou cestami k nějakému novému trvalému rozdělení lidských společností a světa jako celku. Trendy, které se spustily po roce 1989, už nelze zastavit politicky, jak si to představují někteří nacionalisté. Pohání je totiž primárně jiné síly než politika.

Lawrence H. Summers, bývalý americký ministr financí a později rektor Harvardské univerzity, a Kishore Mahbubani, bývalý singapurský diplomat a nyní děkan na Škole diplomacie Lee Kuan Yewa na Národní singapurské univerzitě, publikovali v časopisu Foreign Affairs na toto téma vloni zásadní text. 

Argumentují v něm, že svět není stále více rozdělený, nestojí na prahu fatálního střetu civilizací, který předvídal Samuel Huntignton. Naopak se přímo před našima očima sjednocuje. 

Rychlé tempo globalizace, včetně některých jevů, které jsou s ním spojeny, jako je migrace, sice generuje strach a nahrává demagogům, ale ve skutečnosti žijeme v neobyčejně progresivní fázi lidské historie, kterou lze popsat jako fúzi civilizací a vznik planetární civilizace.

Zdi nebo bariéry budou samozřejmě v tomto procesu hrát ještě dlouho významnou roli jakýchsi retardérů, ale svět před „koncem historie“ už se nevrátí. 

Deník Referendum, 1.3.2017