Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Zelená nezelená, strana nestrana

Zelená nezelená, strana nestrana

Nejdominantnějším rysem Strany zelených je téměř naprostá neprincipiálnost. Skoro stejně výrazným rysem je skutečnost, že tato strana není vlastně ani skutečnou stranou.

 

Kdybychom chtěli kriticky zkoumat politický post-modernismus coby formu politické bezzásadovosti, česká Strana zelených by se k tomu výborně hodila. Ačkoliv ústředním tématem SZ by nepochybně měla být ekologie, tuto stranu lze jen těžko s ekologií jednoznačně spojit, mluvíme-li o jejích výkonech na tomto poli v politické praxi. Ještě větší problémy budeme mít, když se pokusíme nalézt jakousi hierarchii témat a priorit, jež jsou pro tuto stranu skutečně důležité.

 

Strana má sice svůj program, z něhož by se hierarchie stranických hodnot dala vyčíst, včetně důrazu na již zmíněná ekologická témata. Jenže v případě českých zelených je tento program jen kusem papíru. Byl totiž obětován naprostému pragmatismu, jenž má jediný účel: zůstat u moci.

 

Pokud se toto tvrzení zdá přehnané, lze nabídnout jednoduchý test: existuje nějaké téma, které je pro české zelené natolik důležité, že by kvůli němu odešli z vlády, pokud by zbytek vládní koalice  jednal v rozporu s takovouto zásadní prioritou SZ? Odpověď zní, že nejspíš nikoliv. Budeme-li totiž soudit SZ podle bitev, které zatím vybojovala, nezdá se, že vůbec existuje téma, kvůli kterému by byla ochotna riskovat konec svého podílu na moci.

 

Světlejší okamžik…a pak pád

 

Jednou bitvou, která se na první pohled mohla jevit jako zásadnější střet, byla prezidentská volba. Politický cynik by sice mohl namítnout, že zelení navrhovali kvalitního kandidáta, ale zároveň kandidáta nevolitelného, neboť museli vědět, že kandidát, jenž má při současné parlamentní aritmetice porazit Václava Klause, bude potřebovat i hlasy komunistů.

 

Pokud ale nechceme být k zeleným úplně nespravedliví, pak jejich veřejně deklarovaný odpor vůči Klausovi, i jejich podpora Janu Švejnarovi, patří k tomu nejlepšímu, co zatím v české politice předvedli. Tím ovšem výčet jejich pozitivních činů víceméně končí.

 

Na opačném konci škály lze najít „bitvu“ zelených s předsedou lidovců Jiřím Čunkem. Strana, která je údajně součástí toho hodnotového proudu v evropské politice, jenž se nejvýrazněji vymezuje proti rasismu, nejprve „spolkla“ Čunkova rasistická extempore—i když přitom tropila povinný politický rámus v podobě neurčitých hrozeb. Když byl Čunek obviněn z korupce, a později za nejasných okolností všech obvinění oficiálně zproštěn, zelení opět „rámusili“, ale na žádný výraznější čin se nevzmohli.

 

Poté, co Čunek odešel z vlády, předseda strany Martin Bursík „velkoryse“ přenechal morální gesta ministru zahraničí Karlu Schwarzenbergovi, který byl jako jediný politik spojený se Stranou zelených schopen říci, že z vlády odejde, pokud se do ní Čunek vrátí. Za Schwarzenberga se pak předseda Bursík měsíce schovával, když tvrdil, že právě ministr zahraničí určí, zda se Čunek do vlády může vrátit.

 

Zůstane zřejmě navždy předmětem spekulací, jak velkému tlaku ze strany Bursíka a dalších zelených byl Scharzenberg vystaven, když nakonec flagrantně porušil své slovo. Jeho souhlas s návratem Čunka do vlády s tím, že jakýsi auditor bude údajně zkoumat Čunkovy finance, je trapná fraška nehodná tohoto jinak ctihodného muže. Bohužel fraška, která je zcela v souladu s tím, že  „nový politický vítr“, za nějž se zelení při své vstupu do parlamentní a vládní politiky vydávali, je ve skutečnosti jen takový neškodný větříček, který fouká především tím směrem, kam duje mocná Občanská demokratická strana.

 

A co Evropa?

 

Naneštěstí ohebné postoje zelených v případě Čunka nejsou tím nejhorším, co strana během svého krátkého pobytu v nejvyšší politice dokázala zvládnout. To, že sedí ve vládě s politikem s pochybnou pověstí, je sice špatné, ale část veřejnosti koneckonců slyší na varování o možné politické nestabilitě. Horší je, když zelení zcela selhávají v roli korektora zahraničně-politických priorit ODS.

 

Ta část evropského zeleného hnutí, k níž se česká SZ hlásí, je silně proevpropská. Přesto SZ nejenom dovolila, aby byla evropská politika jejímu ministru zahraničí zcela vyvlastněna, ale už více jak rok víceméně nečinně přihlíží eurofóbnímu třeštění ODS na evropském pódiu. Někteří politici SZ sice čas od času veřejnost ujišťovali, že ODS zdravě usměrňují, jenže nejsilnější vládní strana si nakonec v politice vůči Evropské unii dělá víceméně, co chce.

 

Výše zmíněná neprincipiálnost SZ se velmi zřetelně projevuje právě v oblastech, kde jde o zásadní zájmy České republiky. Když premiér Mirek Topolánek „eurorealisticky“—možná skutečně zásluhou určitého tlaku SZ a jejich ministra zahraničí—podepsal Lisabonskou smlouvu, která má nahradit euroústavu, činil tak nikoliv za ODS, ale za celou vládu a Českou republiku. Když pak někteří představitelé ODS začali požadovat, aby byl dokument poslán k Ústavnímu soudu, a ODS jako celek hrozí obstrukcemi, „proevpropská“ SZ k tomu nemá co říct.

 

Není právě toto moment, kdy by zelení měli ODS jasně říci, že jakékoliv pokusy „zazdít“ Lisabonskou smlouvu mohou být důvodem k jejich odchodu z vlády?

 

Podobně je tomu v případě umístění amerického radaru v České republice.

Ať už si myslíme o účelnosti radaru a bezpečnostních otázkách spojených s tímto zařízením cokoliv, jisté je, že umístění amerického radaru v České republice není v souladu ani s politickou filozofií zelených obecně, ani s většinovým názorem české SZ. Přesto zelení nejsou v této věci schopni říci rozhodné slovo.

 

Strana, která není stranou

 

Souvisí to nepochybně s vnitřní situací v této straně. Ta je stále jasněji rozdělena do dvou skupin: pragmatických garantů podílu na moci, v čele s Bursíkem, a bývalých či současných ekologických aktivistů, reprezentovaných především Republikovou radou.

Kdo si dá tu práci a přečte si stanovy strany, zjistí, že struktura Strany zelených je neobyčejně složitá. Zjistí také, že předseda Bursík poněkud mlží, když občas informuje veřejnost v tom smyslu, že Republiková rada je jen jakýmsi konzultačním orgánem bez reálných pravomocí, a že se tudíž není nutné příliš vážně zabývat vyjádřeními, v nichž někteří představitelé Republikové rady kriticky vyjadřují k Bursíkovým aktivitám.

Ze stanov vyplývá, že Republiková rada je nejvyšším výkonným orgánem v období mimo sjezdy strany, zatímco předsednictvo strany, na jehož vrcholu stojí Bursík, je výkonným orgánem v tom období, kdy nezasedá Republiková rada. Předsednictvo je Republikové radě odpovědné.

Pokud by stanovy pro předsednictvo i pro poslanecký klub SZ skutečně platily, musel by například už nyní premiér Mirek Topolánek oznámit Američanům, že jeho vládní koalice, v jejímž jméně hodlá podepsat dohodu o radaru, nemá pro schválení dohody s USA potřebnou většinu. Usnesení Republikové rady, v němž doporučuje hlasovat proti radaru, neboť ten nebyl ani po summitu NATO v Bukurešti jasně přijat jako součást integrované evropské obrany, je ovšem ve straně-nestraně jenom cárem papíru.

Místo respektu pro rozhodnutí nejvyššího orgánu strany tak sledujeme obvyklé hry: Bursík a spol. si dělají vlastní politiku a Republikové radě se buď vysmívají, nebo hrozí svoláním mimořádného sjezdu.

Tato podivná situace je zčásti zapříčiněna způsobem, jakým SZ dosáhla svého úspěchu v parlamentních volbách. Ten je spojován s osobou Bursíka, konkrétně s jeho politickým stylem a schopnostmi. Zároveň se soudí, že stranu podpořilo mnoho liberálně středových voličů, kteří dříve volili Unii svobody nebo Občanskou demokratickou alianci. Ve straně panuje značná míra nejistoty, zda by mohla ve volbách znovu uspět bez Bursíka a se skutečně zelenou politickou agendou.

Politické lavírování straně zatím do určité míry vychází, a také jí zatím prochází, že kromě Bursíka nemá ve svých řadách téměř nikoho, snad s výjimkou ministra školství Ondřeje Lišky, koho by veřejnost vnímala jako politickou osobnost. Jenže sázka na jednu či dvě známé tváře, doprovázená prosazováním programu, jenž ani při nejlepší vůli není možné dlouhodobě obhájit jako „zelený“, se až příliš začíná podobat sebevražedné politické pouti Unie svobody.

Mnoho voličů se totiž už brzy může začít ptát, co jsou konkrétní politické priority, kvůli kterým by měli volit právě zelené. K tomu, aby přestalo působit politické charisma Bursíka, stačí jedna větší politická chyba. A není-li takové vakuum schopen vyplnit stejně charismatický politik nebo jasně identifikovatelný program, nemají se voliči čeho „chytit“.

Pružných, „všehoschopných“ stran a politiků jsou čeští voliči už docela přesyceni. SZ uspěla ve volbách i proto, neboť mnoho lidí uvěřilo, že se skutečně jedná o „novou“ politickou formaci, která nabízí alternativu k prohnilému politickému establishmentu. SZ ovšem dělá vše, co je v jejích silách, aby veřejnost přesvědčila, že tento prohnilý establishment naopak aktivně vyztužuje. Ba, že udělá cokoliv, aby nemusela jako skutečná alternativa fungovat.

Ještě v případě možného návratu Jiřího Čunka do vlády měla možnost udělat jasné morální gesto, které by jí  sice stálo její mocenské pozice, ale vrátilo by jí image politické a morální alternativy vůči všudypřítomnému cynismu. Účinnost tohoto gesta by se byla násobila ve spojení s prezidentskou volbou, která, jak už bylo řečeno,  zastihla SZ v jednom z jejích světlejších okamžiků.

Podobně věrohodných gest už straně nezbývá mnoho. Jedním z nich by ještě stále mohl být jasný postoj k americkému radaru, který by byl srozumitelný ve světle politické filozofie zelených. Jiným by mohlo být rázné bouchnutí do koaličního stolu v případě obstrukcí ODS ohledně nové evropské smlouvy. Pokud SZ promešká i tato gesta, čeká jí pomalý pád, podobný těm, které zakusily její předchůdkyně v politickém středu. I ony doplatily na to, že po několika letech už nebyl nikdo schopen říci, jaká je jejich skutečná politická identita.

Literární noviny, 21.4.2008