Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Zemanova kontraproduktivní smršť

Zemanova kontraproduktivní smršť

Miloši Zemanovi ještě zbývá zhruba dvacet dní do stodenního působení v prezidentské funkci. Teprve po uplynutí této doby „hájení“ bychom se měli podle ustálených konvencí pokusit o objektivnější zhodnocení jeho působení.

Jenže Zeman nasadil po nástupu tak vysoké tempo, že už po osmdesáti dnech je objektivní inventura jeho činů i výroků dosti náročnou disciplínou. Nic proti aktivnímu novému prezidentovi v zemi, v níž se politika často jeví jako stojaté kalné bahno. Jenže se nelze vyhnout otázce, zda Zemanovo poněkud chaotické vršení silných výroků, politických i ekonomických návrhů a kontroverzí, jeho obrazu spíše neškodí.

Téměř se zdá, jako by Zeman během desetiletého pobytu stranou nejvyšší politiky nejen nasbíral příliš mnoho podnětů, ale také nahromadil rezervoár energie, kterou teď potřebuje uvolnit. Celá řada jeho návrhů, i těch rozumných, přitom možná zbytečně zapadne proto, že je nový prezident řádně nečasuje a nevolí pro jejich prezentaci správná fóra. A že je navíc překrývá zbytečnými kontroverzemi, jako byla ta okolo jmenování Martina Putny profesorem.

Bylo asi v pořádku, když Zeman předestřel některé své hlavní cíle už v inauguračním projevu, a pak je zopakoval při návštěvách vlády i v projevech před oběma komorami parlamentu. Jenže nový prezident nemá za sebou zatím žádnou významnou politickou sílu, která by se automaticky ujala jeho agendy, takže jeho návrhy zatím zůstávají spíše jen deklaracemi.

Zemanova návštěva na sjezdu ČSSD sice spustila v této straně jakýsi proces smíření se Zemanem a posílila křídlo jeho příznivců, ale ČSSD zatím rozhodně není Zemanovou stranou, což koneckonců dokládá i spíše „anti-zemanovské“ složení stínové vlády ČSSD. Strana práv občanů-zemanovci zase po splnění svého hlavního úkolu, tedy prosazení Zemana na Hrad, spíše ochabuje.

Jedním z problémů Zemanova dosavadního působení je i skutečnost, že svoje výroky i návrhy na zlepšení toho či onoho vrší, aniž by rozlišoval mezi tím, co je v rámci jeho prezidentských kompetencí a tím co není. Zaštiťovat tuto nestrukturovanou smršť slovy, že přímo zvolený prezident má prý silnější mandát, možná přesvědčí ústavy neznalou část veřejnosti, ale nezanechá velký dojem na stranických politicích, kteří jediní mohou nakonec prezidentovy návrhy uskutečnit.

Jako příklad lze uvést Zemanovy návrhy, aby se země z hospodářské krize „proinvestovala“ v podobě budování infrastrukturálníách projektů. Opakování této teze na nejrůznějších fórech dává v současnosti vzhledem k reálným pravomocem prezidenta a existenci pravicové vlády, škrtící veřejné finance, malý smysl. Mnohem smysluplnější, i politicky, by bylo, kdyby „levicový“ prezident inicioval pracovní schůzky s levicí, zejména s ČSSD, s cílem přispět k ucelenému programu „neokeynesiánských“ opatření, která budou negovat současný neoliberální marasmus pro případ, že levice vyhraje volby.

Jinými slovy, méně by bylo více. Prezident by měl, řečeno lidově, „ubrat plyn“ a stanovit si priority. Jistá chaotičnost i překotnost jeho dosavadních prezidentských aktivit způsobuje, že ve veřejném prostoru nejsme svědky racionální diskuze nad jeho návrhy. Stále více lidí může mít naopak pocit, že veřejný prostor je zcela zahlcen „Zemanem“, aniž by kdo věděl, co přesně si z toho, kromě prezidentovy poněkud zbytnělé osobnosti, vybrat. 

Právo, 25.5.2013