Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Země, která neví, kde začíná a končí

Země, která neví, kde začíná a končí

Prezident Václav Havel o Rusku několikrát prohlásil, že jeho největším problémem je, že neví, kde začíná a kde končí. Měl tím na mysli nejen skutečnost, že ruská politika zůstává bez ohledu na politické režimy v podstatě imperiální, a že ruské výboje byly často zdůvodňovány tím, že na to či ono území má Rusko historický nárok. Poukazoval tím i na ruskou doktrínu „blízkého zahraničí“, která se v Moskvě ujala po roce 1989.

Podle této doktríny mělo Rusko údajně legitimní zájmy v zemích, které kvůli výše zmíněné imperiální politice dříve kontrolovalo. Jinými slovy: Rusko sice mohlo být přinuceno opustit některá dříve jím kontrolovaná území—kupříkladu po rozpadu Sovětského svazu. Ale i poté, co národy, které byly dříve součástí Sovětského svazu, získaly nezávislost, měla prý Moskva mít jakési právo určovat, zda se  tyto země kupříkladu stanou členy NATO nebo Evropské unie.

Havel ovšem nemyslel svůj výrok čistě zeměpisně či geopoliticky. Narážel jím i na jistou neujasněnost v ruské národní mysli, a zejména pak politice, ve vztahu k tomu, kam Rusko vlastně patří. Je to země spíše západní, nebo spíše asijská, anebo je jakousi svébytnou civilizací?

A narážel také na ruské mesianistické teorie, podle nichž Rusko má ve světě jakési specifické poslání. Jeho kultura je prý na rozdíl od zkaženého a povrchního Západu čistá a hluboká.

Právě tyto mesianistické postoje byly zodpovědné za to, že když Moskva intervenovala v jiných zemích, byli ruští politici i velká část veřejnosti upřímně přesvědčeni, že poskytují jakousi „bratrskou pomoc“. Ti z nás, kdo zažili okupaci Československa  v roce 1968 si vzpomenou, že ruští vojáci byli upřímně udiveni, že Češi a  Slováci o jejich bratrskou pomoc nestojí.

Havlův příměr má ovšem ještě jednu dimenzi, která se stává zřejmou zejména v procesu akcelerující globalizace. Rusko, zdá se, zatím dostatečně nepostřehlo nejen to, že už nežijeme v 19. století, kdy kvetla imperiální a koloniální politika, v níž fyzické hranice hrály důležitou roli.

Nepostřehlo také, že dnes v jistém slova smyslu žádný stát naopak nekončí ve svých hranicích. Tedy, že každý stát, který dosáhl jisté ekonomické úrovně, je natolik provázaný se zbytkem světa, že každý jeho čin, který narušuje předivo této vzájemné provázanosti a závislosti, se proti němu obrátí jako bumerang.

Vladimír Putin, zdá se, tento zřejmý fakt dost podcenil, když anektoval Krym a destabilizoval východní Ukrajinu. Ačkoliv se Moskva zprvu vysmívala západním sankcím, rychle zjistila, že v dnešním vzájemně provázaném světě jsou následky podobného jednání mnohem větší, než byly v dobách minulých. Putin se tak najednou musel potýkat s odlivem investic a krizí ruského bankovního sektoru.

Sestřelení malajsijského letadla navíc ruské kriminální počínání v „blízkém zahraničí“, za něž Ukrajinu považuje, učinilo možným zdrojem sankcí ještě přísnějších. Ty už by mohly mít na Rusko devastující efekt.

Mnozí samozřejmě namítnou, že takové sankce budou mít v provázaném světě negativní dopady i na země, které je uvalují. To je jistě pravda. Jenže realita je taková, že Rusko je—pokud jde o jeho ekonomiku—v podstatě zaostalá země, spoléhající primárně na vývoz surovin. Pokud by Západ dohnalo k tomu, že bude ochotný ekonomickou cenu za sankce vůči Rusku zaplatit, prohraje v tomto souboji nakonec jednoznačně právě Rusko.

Možná by se tedy Vladimír Putin měl nad někdejším Havlovým výrokem zamyslet. Zjistil by, že by si Rusko mělo udělat pořádek nejen v tom, kde končí zeměpisně a  geopoliticky, ale mělo by také začít brát v úvahu, že v globální ekonomice nekončí žádná země jen za svými hranicemi.

ČRo Plus, 25.7.2014