Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Žena prezidentem

Žena prezidentem

Z nedávné ankety, kterou Lidové noviny uspořádaly mezi známými osobnostmi, vyplynulo, pro leckoho možná překvapivě, že by si nemalá část respondentů přála jako příštího prezidenta ženu. Mnozí se pak zcela konkrétně vyjádřili, že jejich kýženým kandidátem by byla bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová. 

I z některých dalších průzkumů vyplývá, že by nemalá část české veřejnosti uvítala, kdyby na Hrad přišla po příštích volbách žena. V návalu negativních zpráv je to pozitivní zjištění. Zdá se, že se v českém společenském vědomí něco láme. Lidé jsou znechuceni ze současného politického marasmu, v němž hrají primární roli muži. Dokonce by se dalo argumentovat, že česká stranická politika přetéká testosteronem v té nejprimitivnější podobě.

Je ostatně možné, že volání po ženských kandidátech v prezidentské volbě není nějaká náhlá změna. Větší přítomnost žen v policie si většina lidí nejspíš přeje už delší dobu, jenže česká stranická politika je nastavená tak, že se v ní ženy jen těžko do politických funkcí probojovávají.

Volba prezidenta bude volebním kláním trochu jiného řádu, než jsou volby do parlamentu, kde hrají mnohem větší roli muži dominované stranické sekretariáty a grémia, jakož i zákulisní ekonomické skupiny. I proto by byla prezidentská volba dobrým testem skutečného potenciálu žen v české politice. 

I kandidát-žena bude sice muset sehnat buď podporu příslušného počtu zákonodárců nebo 50 tisíc podpisů, jakož i peníze na kampaň, ale samotná volba v podobě plebiscitu bude jaksi transparentnější než volby, v nichž se vybírá ze stranických kandidátek. Bylo by proto dobré, kdyby se k současnému poli prezidentských kandidátů z řad žen přidaly ještě další, zejména společensky uznávané osobnosti, které nejsou zatíženy stranictvím. 

To bude trochu problémem pro Zuzanu Roithovou, jejíž jméno se pojí s KDU-ČSL, a docela jistě pro Janu Bobošíkovou, která je nejen hlavní tváří mimoparlamentní Solidarity, ale která navíc přijala za svůj „mužský“ styl české politiky, takže především rozdává populistické politické šťouchance.

Je skvělou zprávou, že se ke kandidatuře odhodlala politicky nezávislá Táňa Fischerová. Výbornou zprávou by též bylo, kdyby společenskou poptávku vyslyšela již zmíněná Eliška Wagnerová. Ta má totiž vedle svého jména i životopis, který se v mnoha zemích s prezidenty pojí. Byla předsedkyní Nejvyššího soudu, jakož i místopředsedkyní Ústavního soudu. Je to klasická liberálka, a i proto občas vyjadřuje názory, které zní levicově, občas naopak pravicově. Žila v emigraci, zná tedy „svět“ i jazyky. 

Zvolení ženy prezidentem by mělo v českém prostředí silnou symboliku. O nejrůznějších symbolických rovinách, které si v českém prostředí lidé spojují s prezidentem, včetně kýžené nadstranickosti a „světovosti“, už se leccos napsalo. Důležitá bude i kontinuita nebo naopak ne-kontinuita s bývalým režimem, a především pak s politikou posledních dvou dekád. Kromě těchto často diskutovaných symbolických rovin nabízí ještě jednu specifickou rovinu Jan Fischer, jehož židovský původ je zásadním a velmi vítaným testem skutečné tolerance české společnosti.

Je skoro smutné konstatovat, že volba ženy by byla podobným testem postojů ke společenským „menšinám“, ale v ještě stále dosti patriarchální české společnosti tomu tak bohužel je. Ač je žen u nás více než mužů, jsou z hlediska svého postavení ve společnosti ještě stále „menšinou“. Přitom je možné argumentovat, že jednou z cest k léčbě české politiky i společnosti obecně je právě posun žen od statutu „menšiny“ k opravdové rovnosti s muži, která by jim měla právem patřit. Zvolení ženy prezidentem, nebo alespoň úspěšná prezidentská kandidatura ženy, by byla v tomto směru velkým posunem. 

Deník Referendum, 24.7.2012