Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Zhroucené státy

Zhroucené státy

Světem obchází strašidlo zhroucených států. Nejenže roste jejich počet, ale začínají se objevovat i tam, kde by to před několika lety jen málokdo předpokládal.

Už v roce 2004 napsal americký politolog Francis Fukuyma v knize, která byla u nás publikována pod názvem Fukuyamovo budování státu, že slabé a zhroucené státy, v nichž neexistuje silná centrální vláda, ani efektivní systémy horizontální správy, jsou pro mezinárodní společenství extrémně nebezpečné, protože nejen porušují normy civilizovaného chování, ale na jejich území často operují nejrůznější teroristické organizace. Jsou také obvykle zdrojem těžko zvladatelných uprchlických vln. 

Po dlouhou dobu bylo pro svět příkladem zcela zhrouceného státu Somálsko, které je dodnes semeništěm terorismu i základnou pirátů, kteří ohrožují námořní plavbu v Rudém moři. Podle amerického institutu Fund for Peace, který každý rok sestavuje seznamy zhroucených států, Somálsku v Africe „dýchají na záda“  Demokratická republika Kongo, Súdán a Jižní Súdán. I čeští vojáci jsou nyní přítomni v hroutícím se Mali.

Pro světovou bezpečnost je problematické zejména to, že do kategorie zhroucených států se v poslední době rychle propadají země, jako je Sýrie, Irák, Afghánistán, Libye  a částečně i Libanon a Pákistán. Na území všech těchto států existují území, která nemá centrální vláda pod kontrolou. V některých, jako v Sýrii a v současném Iráku, panuje naprostý chaos.

Pákistán, který nekontroluje svoje tzv. kmenová území na západě země, v nichž působí Talibán, má dokonce nukleární zbraně. Na území dalších zhroucených států je velké množství zbraní a dobře vycvičených paramilitárních skupin.

Státy se hroutily v nedávné minulosti dokonce  i v Evropě—se všemi bezpečnostními riziky, které k tomu patří. Do této kategorie patřily po nějakou dobu některé následnické státy bývalé Jugoslávie.

Zhrouceným státem je v současnosti do jisté míry i Ukrajina. Přinejmenším v tom smyslu, že centrální vláda plně nekontroluje východ země, kde vznikají povstalecké „republiky“ jak vystřižené z  fantaskního románu Vladimíra Sorokina Telurie. Kupodivu se najde, i u nás, dost lidí, kteří tomuto procesu živelné disintegrace státu na hranících Evropské unie tleskají.

Což o to, právo na sebeurčení má v mezinárodním pořádku  svoje místo, pokud se tak děje v demokratickém procesu, ale když se různé „republiky“ ustavují tak, že se skupiny separatistických ozbrojenců zmocní úřadů a strategických pozic, a pak jednostranně vyhlásí svůj „stát“, má problém nejen země, které se to týká, ale i mezinárodní společenství. Dokonce i v případě, kdy centrální moc nakonec separatistkou část svého území dostane silou zpět pod kontrolu, jako to udělalo v Čečensku Rusko, zůstávají o taková území často zdrojem terorismu.

Světové mocnosti se bohužel opakovaně snaží neuváženě využívat hroutících se států ke svým strategickým cílům, aniž by raději hledaly společný postup. Možná nejdůležitější světovou událostí minulého roku tak bylo, když se Rusko a Amerika nedokázaly dohodnout, jak postupovat v Sýrii. Tím, že se mezinárodní společenství nakonec rozhodlo kvůli tomuto sporu neintervenovat a nechalo zemi dál propadat do chaosu,  otevřelo dveře k současnému nástupu islamistů, kteří se snaží vytvořit sunitský chalífát z části Sýrie a Iráku.

I na Ukrajině mocnosti neuváženě přispívají svým jednáním k situaci, kdy se v jedné části Evropy může zhroutit veškerá autorita--se všemi důsledky, které se s tím pojí.

 Jinými slovy, je na čase, aby se mezinárodní společenství shodlo na jasnějších pravidlech, jak postupovat v případech hroutících se států.  I když se situace totiž nakonec „vyřeší“ vojenským vítězstvím jedné nebo druhé strany konfliktu, zůstávají taková území zdrojem nestability dalece přesahující jejich hranice po dlouhou dobu.

Právo, 21.6.2014