Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Zmatená zahraniční politika

Zmatená zahraniční politika

V předvečer hlasování Valného shromáždění Organizace spojených národů o české kandidatuře na post nestálého člena Rady bezpečnosti prohlásil premiér Mirek Topolánek, že šance České republiky porazit v tomto klání Chorvatsko jsou slibné, neboť česká zahraniční politika je pod vedením Topolánkovy vlády čitelná a řídí se jasnými principy. Jenže se zdá, že jedním z důvodů proč nakonec Valné shromáždění dalo přednost Chorvatsku, je pravý opak toho, co Topolánek tvrdil: nečitelnost.

 

Jako dobrý příklad může posloužit událost, která prohře České republiky předcházela. Na konferenci o globálních změnách klimatu v předvečer Valného shromáždění vystoupil Prezident Václav Klaus, aby, jak dopředu avizoval, si to rozdal se zastánci „módních“ teorií o globálním oteplování.

 

Ačkoliv Klaus tvrdil, že hovoří sám za sebe, v programu konference byly uvedeny země, které řečníci reprezentovali. A protože většina členských zemí nemá ani potuchy, kdo podle české ústavy vlastně Českou republiku v zahraniční politice oficiálně zastupuje, mnohé země se musely domnívat, že Klausovy ekologicky negramotné provokace reprezentují oficiální postoj České republiky. Kdybyste žili v jednom z četných ostrovních států v Pacifiku, z nichž mnohé jsou při současném vývoji globálního klimatu konfrontovány s reálným nebezpečím, že budou za sto let zčásti pod vodou, asi byste je těžko zvedli ruku pro Českou republiku a několik dní později.

 

Nečitelná čitelnost

 

Důvodů zmatku v české zahraniční politice je několik. Možná  nejdůležitějším je skutečnost, že poprvé od roku 1989 se v tvorbě zahraniční politiky navzájem nevyvažuje několik navzájem soupeřících mocenských a ideových center. Ačkoliv se takové tvrzení může zdát paradoxní (už proto, že v minulosti byla hojně kritizována mnohohlasnost české zahraniční politiky), skutečnost, že enormní vliv bývalého prezidenta Václava Havla v zahraniční politice byl vyvažován nejprve Klausovýmí vládami a později opozičně-smluvním duem Klaus-Miloš Zeman, vytvářela „neutrální“ prostor pro zahraničně-politické profesionály. Dobrým příkladem je Pavel Telička v roli hlavního vyjednavače o vstupu České republiky do EU. Navíc Havel byl v zahraničí všeobecně respektován, takže i když jeho postoje občas převážily, Česká republika z toho těžila.

 

Po nástupu Klause do postu prezidenta existovala až do voleb v roce 2006 rovnováha mezi Klausem a vládami vedenými sociální demokracií. Věci se začaly měnit v okamžiku, kdy nastoupily Toplánkovy vlády. Klaus coby silný politický hráč začal okamžitě využívat slabosti Topolánkových vlád k razantnímu prosazování svých idejí. Pomáhala mu v tom i skutečnost, že se s vládami, kontrolovanými Občanskou demokratickou stranou, na celé řadě témat názorově shodnul. Navíc tam, kde to nejde po dobrém, může Klaus Topolánka tlačit do kouta. Má coby zakladatel strany a její čestný předseda v ODS své lidi, kteří, pokud by se Toplánek příliš vzpouzel, mohou kdykoliv vyvolat ve straně revoltu.

 

To, si Toplánek pochvaluje jako jednotný hlas české zahraniční politiky, tak není jakýsi harmonický chorál několika hlasů, ale především tenor Václava Klause. Potíž je v tom, že Klaus dnes už dávno nereprezentuje hlavní proud českého a evropského politického myšlení, ale jeho extrémy.

 

Jak s Evropskou unií?

 

Oblast,v níž se Klausův vliv projevuje nejmarkantněji, jsou vztahy s Evropskou unií. ODS si během osmi opozičních let s Klausem notovala, protože tvrdý euroskeptismus ostře kontrastoval s vládní politikou. Jenže v okamžiku, kdy se chopila moci, pochopili vládní politici z ODS, že je třeba dělat politiku více pragmatickou.

 

Dá se argumentovat, že kdyby nebylo Klausova vlivu, Topolánkova politika vůči EU by se postupně oprostila od ideologických výbojů a údajně tvrdé obhajoby národních zájmů. S Klausem v zádech probíhá „vystřízlivění“ největší vládní strany poněkud pomaleji, přičemž účelový euroskepticismus není možné opustit úplně, protože by se vláda dostala do konfliktu s prezidentem.

 

Výsledkem je podivný mišmaš postojů a taktik. Především není úplně jasné, kdo má vlastně ve vztazích z EU hlavní slovo. Nejmenší koaliční strana, zelení, byli sice schopni prosadit na post ministra zahraničí svého člověka, Karla Schwarzenberga, ale tomu ODS evropskou politiku kompletně vyvlastnila vytvořením postu místopředsedy vlády pro Alexandra Vondru, který zodpovídá za vztahy s EU. Přitom je obtížné určit, kdo z tria Topolánek-Vondra-Klaus má na politiku vůči EU určující vliv. Navíc Klaus často neovlivňuje evropskou politiku přímo, ale pracují pro něj tvrdí euroskeptici, jako je eurposlanec Jan Zahradil.

 

Protože čeští politici nemají v EU dostatečně silné postavení,  Česká republika se snaží naplňovat ideologické postuláty euroskeptiků především tak, že vytváří umělé problémy. Jakkoliv se například pro evropští intelektuálové mohli rozčilovat nad nacionalistickými požadavky bratrů Kaczynských v Polsku vůči EU, nikdo nepochyboval, že Kaczynští bojují za principy, kterým věří, a že ustoupí pouze pod velkým tlakem. Čeští euroskeptici skutečná témata nemají. Spíše si je náhodně vybírají, aby EU znepříjemňovali život, přičemž ale jdou do dopředu prohraných bitev.

 

V soukromých rozhovorech se západnímu diplomaty lze i proto často slyšet následující hodnocení: Poláci mají extrémní požadavky, které je ovšem nutné brát vážně, protože polští politici skutečně věří, že brání národní zájmy; Češi skutečný názor nemají, jen poněkud zlomyslně házejí do soukolí EU písek.

 

Dobrým příkladem českého postupu je požadavek, vznesený na nedávném summitu v Lisabonu, aby byl do tzv. reformní smlouvy EU včleněn mechanismus, který by umožnil skupině států vracet některé pravomoci z úrovně EU na úroveň národních států. Evropští politici si své české kolegy vyposlechli, a jejich návrhu „vyhověli“ deklarativní ustanovením že Evropská komise bude o českém návrhu uvažovat. Česká republika také iniciovala několik sporů u Evropského soudního dvora, které ovšem, jak upozorňují experti, má dopředu prohrané.

 

Příkladem „české zlobivosti“ je i rozhodnutí výkonné rady ODS, učiněné jen den poté, co Topolánek v Lisabonu reformní smlouvu podepsal, poslat smlouvu k posouzení Ústavnímu soudu. Někteří euroskeptici zároveň žádají o smlouvě referendum, přičemž doufají, že právě výhrady ÚS by mohly k vypsání referenda přispět. Nejde opět o nic jiného než o zdržovací taktiku „zlobivého dítěte“. Česká republika totiž může smlouvu buď jen přijmout anebo odmítnout, a zároveň není vůbec jasné, zda má Ústavní soud právo zaujímat „konzultativní“ stanovisko.

 

Radar

 

Máloco vyjevuje zmatenost současné zahraniční politiky lépe než dění okolo plánů USA umístit na české území radar coby součást protiraketové obrany. Vláda se tímto citlivým tématem, které má dopady daleko za českými hranicemi, začala zabývat jako bilaterální otázkou v česko-amerických vztazích. Někteří politici se zpočátku dokonce neváhali uchylovat k radikálním prohlášením, že radar prosadí, ať už si o tom zbytek Evropy myslí cokoliv.

 

Když některé další členské země NATO daly najevo své rozpaky nad českým sólo-postojem, začali vládní politici tvrdit, že umístění radaru sice vyjedná Česká republika pouze s USA, ale účelem zařízení je chránit celou Evropu, a tudíž by se mělo určitém okamžiku stát součástí integrované evropské obrany. Až mnohem později se nelibost spojenců v NATO snažila česká diplomacie mírnit snahami zapojit alianci do celého projektu aktivněji, než byl původní záměr.

 

Část politického establishmentu také zdůrazňovala, že si Česká republika nenechá, pokud jde o umístění radaru, diktovat od Ruska, ba že s Ruskem není v této otázce o čem vyjednávat. Jan Zahradil neváhal tvrdit, že radar je důležitější než členství v EU, a další politici naznačovali, že přítomnost amerických jednotek na našem území nás ochrání před případnou ruskou hrozbou.

 

Zatímco ale čeští politici, posílení zájmem USA, činili silácká prohlášení, ukázalo se, že největší světová supervelmoc míní věnovat ruským obavám mnohem větší pozornost, než relativně bezvýznamná země uprostřed Evropy. Když americký ministr obrany Robert Gates při nedávné návštěvě České republiky prohlásil, že USA navrhnou Rusku, zda nechce mít na základně v Brdech své vojenské pozorovatele, byli čeští politici zcela nepřipraveni. Především se ale opět ukázalo, že Česká republika přeceňuje svůj význam a ne zcela chápe, jak funguje globální politika.

 

Lidská práva

 

Jednou z oblastí, kde si už od dob Václava Havla počíná česká zahraniční politika počíná zásadově, je boj za lidská práva v různých diktaturách. Topolánkova vláda toto téma přijala za své, jenže česká diplomacie je v těžké pozici, když určující vliv na českou zahraniční politiku má v současnosti prezident Klaus, který opakovaně označuje „humanrightismus“ za ideologii elit, která omezuje lidskou svobodu.

 

Pro zahraničně-politický tým, v němž je Klaus mnohem prominentnější než dříve, je také obtížnější obhájit aktivní české angažmá v různých světových krizích, protože Klaus je proti zasahování do záležitostí „suverénních“ států. Česká diplomacie tak působí v poslední době v řešení humanitárních a  lidsko-právních kalamit poněkud schizofrenicky: lidé z ministerstva zahraničí dělají svou práci v „boji“ za lidská práva, zatímco někteří politici ODS, včetně prezidenta, kladou spíše důraz na to, ať si hledíme svého.

 

Země bez přátel

 

Důraz na výlučnost a obhajobu „českých“ národních zájmů má konkrétní dopady. V EU není Česká republika vnímána jako skutečný člen klubu, na kterého je spolehnutí. Ve středoevropském regionu pak Česká republika v podstatě nemá přátele. Spolupráce Topolánkovy vlády s bratry Kaczynskými byla víceméně jen účelovou aliancí ve zbytečném boji s EU. Pachuť, kterou Kaczynští šířili v Evropě, ulpěla i na Češích.

 

Pokud jde o ostatní sousedy, Česká republika má velmi chladné vztahy s Rakouskem—a to nejen kvůli jaderné elektrárně Temelín. Němečtí politici sice věnovali setkáním se svými českými protějšky hodně času i energie v průběhu německého předsednictví, ale zatímco čeští politici tvrdili, že je to výraz speciálních vztahů s Německem, němečtí politici se vesměs jen snažili přimět českou vládu, aby se chovala racionálněji ve vztahu k evropské integraci.

 

Vztahy se Slovenskem v poslední době ochladly i proto, že současná vláda bojuje svůj souboj s levicí i za hranicemi země. Je sice pravda, že při účasti Slovenské národní strany a Mečiarova Hnutí za demokratické Slovensko ve slovenské vládě je těžké budovat se Slovenskem hlubší vztahy, nicméně se zdá, chlad ze strany české vlády je působen i tím, že na Slovensku má v současnosti největší vliv a popularitu strana demokratické levice.

 

Co dál?

 

Není pravděpodobné, že se styl české zahraniční politiky výrazně změní k lepšímu. Menší koaliční strany, které mají jiné priority než ODS, se natolik upnuly na udržení mocenských výhod, které získaly vstupem do koalice, že v podstatě vyklidily v zahraniční politice ODS pole.

 

Pokud bude znovu zvolen prezidentem Václav Klaus, věci se budou vyvíjet spíše k horšímu. Klaus bude mít v druhém volebním období volné ruce, protože se nebude muset ohlížet na to, kolik má hlasů pro znovuzvolení. To znamená, že bude mnohem důraznější jak vůči vládě, tak vůči ODS. Pokud by se Topolánek pokusil jeho vliv omezit, Klaus může s pomocí svých spojenců v ODS snadno zinscenovat Topolánkův pád.

 

Zvýšený vliv prezidenta zastávajícího extrémní názory na témata, jako jsou klimatické změny, lidská práva nebo evropská integrace, může Českou republiku ještě více izolovat. To vše může mít velmi neblahé dopady například na české předsednictví EU v roce 2009.

 

Literární noviny, 29.10.2007