Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Zmenšení Schengenu nemusí být fikce

Zmenšení Schengenu nemusí být fikce

Nizozemští politici už po několikáté za poslední týdny přišli s myšlenkou, že schengenský prostor by se mohl zmenšit do podoby jakéhosi „Minischengenu“ tak, aby zahrnoval Německo, Rakousko a země Beneluxu. Nizozemský ministr zahraničí Jeoren Dijsselbloem řekl, že v „Minischengenu“ by neměly být státy, kterým chybí solidarita a politická vůle rozložit zátěž, který plyne z migrační krize.

Když nizozemští politici tuto myšlenku zmínili poprvé, někteří analytici mínili, že Nizozemsko, které bude předsedat Evropské unii v první polovině příštího roku, jen využívá uprchlické krize k tomu, aby připravilo půdu pro vytvoření tvrdého jádra EU z jejího severního křídla, což jsou země se zdravými ekonomikami. Tato skupina zemí by pak postupovala rychleji v evropské integraci.

Ať už jsou skutečné důvody jakékoliv, jisté je, že by čeští politici neměli brát úvahy politiků nizozemských úplně na lehkou váhu. Německá kancléřka Angela Merkelová svolala před summitem EU schůzku zemí, které jsou ochotné se podělit o několik set tisíc Syřanů z uprchlických táborů v Turecku. Schůzky se zúčastnily všechny země zmiňované Nizozemskem, plus Švédsko, Finsko a Řecko.

Někteří čeští komentátoři a politici se nad schůzkou této „koalice ochotných“ kriticky pozastavili s tím, že Merkelová zase jednou jedná bez mandátu Unie.

Neměly by jim ale uniknout dvě skutečnosti. Za prvé, že případné přijetí možná až půl miliónu uprchlíků z  táborů v Turecku zeměmi Unie bylo, zdá se, jednou z podmínek pro dosažení dohody EU s Tureckem, které je klíčem k omezení nekontrolovatelného přílivu běženců do EU. Nešlo tedy o žádný rozmar německé kancléřky.

A s tím souvisí druhá důležitá skutečnost. Merkelová a další země evidentně dospěly k názoru, že se nemohou v tak důležité chvíli nechat zase jednou zdržovat zeměmi střední a východní Evropy, které se brání nejen proporcionálnímu přijímání těch uprchlíků, kteří v EU už jsou, ale nechtějí v podstatě ani žádné další.

Zejména v zemích Visegrádu vládnou navíc tendence budovat či opevňovat hranice. A netýká se to jen vnějších hranic Schengenu. Množí se i úvahy o nutnosti zavřít v případě potřeby i hranice s jinými členy schengenského prostoru.  Do jisté míry země střední Evropy tak svým jednáním úvahám o zmenšení Schengenu nahrávají.

Politici severního křídla Unie mohou argumentovat, že vytvoření Minischengenu není žádný trest vůči Visegrádu, ale naopak. Bylo by přeci nespravedlivé, aby země, které o uprchlíky nestojí, byly kvůli volnému pohybu osob v rámci Schengenu vystaveny možnosti, že k nim uprchlíci velkoryse přijatí severním křídlem Unie budou moci volně cestovat.

Pokud by se začalo o zmenšení Schengenu vážně diskutovat, mnozí naši komentátoři a politici budou bojovně argumentovat, že Schengen rozbila svojí vstřícností k uprchlíkům Merkelová. To, že se budeme zase jednou cítit jako majitelé pravdy, kterým nikdo nerozumí, nám ale moc nepomůže.

Ačkoliv průzkumy naznačují, že většině Čechů by obnovení hranic nevadilo, protože si takový krok spojují s větším bezpečím, politici by veřejnosti měli začít rychle a srozumitelně vysvětlovat, co by případné „vyhoštění“ Česka z Schengenu za hranice s Rakouskem a Německem znamenalo pro naší malou otevřenou ekonomiku.  

Měli by veřejnosti vysvětlovat, že misky vah jsou dvě. A že vynucený český odchod za hranice Schengenu se rovná odsunutí naší země na vedlejší kolej integrace i v ostatních oblastech. A to by mělo ekonomické, politické a bezpečnostní dopady, které mohou být v dlouhodobém výhledu o poznání závažnější než případná větší vstřícnost k uprchlíkům i větší solidarita s EU.

ČRo Plus, 2.12.2015