Nacházíte se zde: Úvod Members redaktor's Home Ztracená země ve spárech velkých hráčů

Ztracená země ve spárech velkých hráčů

Po sametové revoluci v roce 1989 pospíchali Češi „zpět do Evropy“. Mnozí připomínali esej „Oloupený Západ neboli Tragédie střední Evropy“, který ve francouzském exilu publikoval v roce 1983 Milan Kundera. Podle něj  byla Střední Evropa ze Západu brutálně unesena na Východ sovětským komunismem. Když se Češi—údajně nejzápadnější z unesených národů--v roce 1968 vzbouřili, pojistila si Moskva únos do ruské Byzance okupací.

Jenže mýtus o tom, že se k Západu vrací v podobě Česka jeho ztracený, geneticky téměř totožný sourozenec, měl po roce 1989 poměrně krátký život. A o to, že se nerozplynul ještě dřív, se zasloužil hlavně prezident Václav Havel, který byl pro mnoho politiků na Západě jakousi zářivou prozápadní fasádou, skrze kterou bylo těžké dohlédnout až do útrob dosti zchátralého domu.

V těchto útrobách se už během Havlova prezidentství, které se hrdě hlásilo nejen k „lidskoprávnímu atlanticismu“, ale i k dalším hodnotám západní civilizace, začaly opět objevovat v podání jiných významných politiků benešovské iluze o tom, že Česko může být jakýmsi mostem mezi Západem a Východem--tedy něčím „mezi“. A že jsme jaksi chytřejší než ti ostatní.

Formálně jsme se stali členy západních aliancí a organizací, ale vlastně už od okamžiku vstupu jsme dávali najevo, že se v nich necítíme doma. Čeští politici občas naznačovali, že nám Západ nerozumí, přičemž se ani v politice, ani v médiích, nevedla téměř žádná diskuse o tom, zda to náhodou není naopak: že Západu po 41 letech komunismu nerozumíme spíše my.

Někteří naši politici--údajně nepochopení v Bruselu, v Berlíně a ve Washingtonu—se opět snažili chápat spíše Východ. S tím měli ostatně z předešlé éry značné zkušenosti. Především se ale ukázalo, že se nám Byzanc za dobu sovětské nadvlády zadřela pod kůži více, než si leckdo chtěl připustit.

Vláda silné ruky, neúcta k právu, služebnost justice vůči politice, korupce coby společenská norma, nebo nefunkční stát tonoucí v šlendriánu—to jsou všechno jevy, kterými se nezápadní část Evropy dlouhodobě vyznačovala. Rusko k tomu ještě nabízelo v různých dobách různé podoby mesianismu. Prohnilé není ono, ale dekadentní liberální Západ. Ten je třeba v prvé řadě napravit nebo rovnou zničit.

Ozvěny tohoto uvažování slyšíme dnes i v naší stále méně (pro)západní politice.  Místo toho, abychom se chovali jako skuteční spojenci Západu, kam jsme po traumatu z let 1948 až 1989 po sametové revoluci prchali, Západ dnes neustále o něčem poučujeme, s chutí mu sypeme popel na hlavu za jeho selhání, a více nebo méně nápadně sabotujeme spojenecké iniciativy.

Nestali jsme se ale mostem mezi Západem a Východem, ani suverénním národním státem, který nikoho nepotřebuje, nýbrž spíše „ztracenou zemí“, která nikam nepatří. Nejen geopoliticky, ale i názorově. Zemí, která sice formálně odmítla před 25 lety východní despocii, ale dodnes pořádně nerozumí hodnotám Západu, včetně fungování demokracie.

Taková země vcelku pochopitelně nerozumí ani sama sobě. Neví, čí je, kam by měla civilizačně i jinak směřovat.

Zatímco její premiér ujišťuje ve Washingtonu Američany o našem spojenectví a hlásí se k odkazu Havla, prezident vše toto relativizuje v ruské televizi i v jiných vystoupeních v podobě velkorysého porozumění pro agresorskou politiku, jejíž obětí jsme sami kdysi byli. Domácí politika ztracené země se scvrkla na vzájemné urážky a bezideové ujišťování oligarchů, že „to prostě nějak zařídíme“-- i bez politiků, klasických stran a možná časem i parlamentní žvanírny.

Takto se ovšem dá přežívat, jen dokud nevypukne nějaká skutečná mezinárodní krize nebo konflikt. V těch pak bohužel končí takovéto země bez identity a strukturované demokratické politiky rychle ve spárech velkých hráčů.

Právo, 21.11.2014