Je bohužel ještě stále naprosto běžné, že pokud si chce český čtenář denního tisku udělat úplný obrázek o společensky důležité události, musí si koupit a přečíst několikery noviny, neboť v jednotlivých publikacích je mu obvykle nabídnut bud jenom určitý úhel pohledu či neúplné informace. Důkladnost, analýza a práce s informačními zdroji jsou často považovány za cosi, co s žurnalistikou nemá příliš společného, co spadá spíše do oblasti vážného vědeckého bádání. A přesto stačí i jenom letmý pohled na českou žurnalistiku, abychom si uvědomili, že z převažující šedi průměrnosti vystupují právě ti novináři, kteří se namáhají jít za hranice pouhého komentovaní a informační polovičatosti, kteří volí analytický a informovaný přístup.
Analytický přístup k žurnalistice neznamená o nic víc či méně než pohled na určitou skutečnost ze všech možných úhlů–její zasazení do historického, sociálního, politického, či ekonomického kontextu–a zároveň poctivý pokus o zodpovězení takových otázek jako například, co taková skutečnost znamená pro přítomnost a co z ní lze vyvodit pro budoucnost. Odpovědi na takové otázky mohou být fundované pouze tehdy , pokud jsou podloženy určitými znalostmi. A protože novináři se musí zabývat celou řadou oblastí, v nichž často nemají žádné vzdělanostní zázemí, je si potřebné znalosti často možné osvojit pouze důkladnou přípravou–výzkumem a prací s informačními zdroji.
Práce se zdroji
Mnohé informace, které novinář potřebuje k fundovanému, analytickému přístupu ke své práci, jsou běžně dostupné v samotných médiích. Snaha o co možná nejkomplexnější pohled na tu či onu událost by měla začít už u toho, že si novinář (v zastoupení čtenáře, jemuž slouží) prostuduje volně dostupné zdroje informací o té či oné události a nespoléhá pouze na své vlastní přímé zdroje. V anglosaské novinářské tradici je zavedenou praxí, že se novináři opírají přinejmenším o dva nezávislé zdroje. Takové zdroje nemusí být nutně zdroji primárními, jakými jsou například autorovy vlastní rozhovory s politiky či jinými osobnostmi. Může se jednat o sekundární zdroje, například články otištěné v časopisech a novinách, rozhlasové a televizní zpravodajství, či zprávy tiskových agentur.
V mnoha případech je možné napsat fundovanou analytickou studii s použitím pouze sekundárních zdrojů. Obraz určité události či vývoje se často vynoří mnohem komplexněji a uceleněji z porovnání nejrůznějších zpráv a jiných sekundárních zdrojů, nežli by se vynořil například z autorova rozhovoru
s hlavním aktérem takové události či z nějakého oficiálního dokumentu. To samozřejmě neznamená, že se použití primárních a sekundárních zdrojů navzájem vylučuje–naopak, měly by se navzájem doplňovat. Práce jak s primárními tak sekundárními zdroji není ovšem úplně jednoduchá–vyžaduje jistou zkušenost a někdy i instinkty potřebné k určení věrohodnosti toho kterého zdroje.
Pokud má novinář opravdu zájem o ucelený, objektivní obraz skutečnosti, nemůže přijímat informace nekriticky. Je například nutné rozlišovat, do jaké míry je ten či onen sdělovací prostředek nezávislý. Vyjadřují ty či ony noviny příliš úzce mínění jejich vlastníků? Odrážejí určitou politickou ideologii? Jsou nezávislé na vládě? Právě novináři, s jejich zkušenostmi, si mohou na takové otázky odpovědět snadněji nežli čtenáři. Navíc, kritéria věrohodnosti se odvíjejí nejenom od závislosti či nezávislosti toho kterého sdělovacího prostředku ale i jeho obecné serióznosti. V praxi existuje určitá nepsaná hierarchie sdělovacích prostředků odvozená právě od jejich serióznosti–jinými slovy od toho, jak ten který sdělovací prostředek zachází s informacemi, a to jak obsahově tak i pokud se týká prezentace.
Je jasné, že ne každé noviny či časopis si mohou dovolit udržovat rozsáhlý archív, který by novinářům umožňoval rychlý a snadný přístup k hledaným sekundárním zdrojům, zvláště pak těm několik let starým. Na druhou stranu, poměrně dobře udržované archívy v České republice existují v několika mediálních institucích a jsou snadno dostupné. Na začátku tohoto roku se do Prahy například přestěhovaly archívy Radia Svobodná Evropa, a jsou nyní veřejně přístupné v Open Media Research Institute. Rozsáhlý archív mají i Česká televize a Mladá Fronta Dnes. Sbírky českého a zahraničního tisku udržují i některé knihovny a ústavy, jako například Ústav pro soudobé dějiny.
Kromě fyzicky dostupných archívů dnes též existuje celá řada elektronických databází a informačních bulletinů, které jsou bud zadarmo nebo za poplatek dostupné přes počítačovou sít Internet. Je téměř nemyslitelné, aby skutečně seriozní novinář dnes neměl alespoň základní znalosti potřebné k práci s Internetem a některými dalšími počítačovými sítěmi a databázemi, které jsou jejich prostřednictvím dostupné. Často se jedná o informace, které není možné získat žádným jiným způsobem, neboť celá řada výzkumných institucí dnes už publikuje výsledky svého bádání pouze elektronicky.
V neposlední řadě, novináři se mohou též konzultovat s celou řadou specializovaných výzkumných ústavů a univerzitních výzkumných center.
V západní Evropě a Spojených státech je zcela běžné, že každý seriozní novinář je napojen na celou řadu takových institucí a potřebuje-li si ověřit informace, často se raději přímo obrátí na experty. Tato praxe není v České republice ještě příliš běžná, ačkoliv i zde existuje celá řada specializovaných ústavů, které by mohly sloužit novinářům jako konzultační střediska.
Průzkumy veřejného mínění
Ve snaze znít zasvěceně se novináři, namísto skutečné přípravy a studia, často uchylují k citování různých průzkumů veřejného mínění. Ne vždy se tak děje kvalifikovaným způsobem. V případě každého průzkumu veřejného mínění je totiž nutné si nejprve zodpovědět několik otázek, tedy jakási předběžná analýza samotného průzkumu. Je nutné se zejména zeptat, jak reprezentativní byl zkoumaný vzorek populace (kolik bylo dotázáno respondentů, zdali byly zahrnuty všechny sociální a vzdělanostní kategorie obyvatelstva, a zdali průzkum pokryl celé území státu). Často též záleží na tom, jaké byly položeny otázky, kým, a jakým způsobem. Je například důležité, zdali respondenti odpovídali na položené otázky předem specifikovanými odpověďmi, či zdali jim byla položena obecná otázka a odpovědi na ní pak byly kategorizovány až později.
Je jasné, že novinář často nemá a nemůže mít o všech těchto kriteriích přehled, protože různé organizace, které provádějí průzkumy veřejného mínění, je obvykle všechna nezveřejňují. Pokud ale jsou kritéria, která byla při provádění průzkumu použita, dostupná, je důležité se nad nimi zamyslet a čtenáře na
ně nějakým způsobem upozornit. Často si lze metodologii průzkumu ověřit
přímo u organizace, která průzkum provedla.
Navzdory tomu, že povrchní přístup k průzkumům veřejného mínění může být zavádějící, lze se v českém tisku znovu a znovu setkat s dalekosáhlými interpretacemi různých průzkumů, z nichž často není jasné, jak reprezentativní byl vzorek dotázaných, či dokonce, kdy a kým byl takový průzkum proveden. Podíváme-li se na tuto povrchnost s trochou ironie, mohli bychom říci, že při různých interpretacích průzkumů veřejného mínění novinářům (a tedy i čtenářům) často unikne skutečnost, že pokud je průměrná hloubka řeky půl metru, člověk se v ní může klidně utopit.
Důležitost kontextu
Každá událost či dlouhodobější společenský vývoj mají svou specifickou historii a odehrávají se v určitém informačním, politickém, kulturně-sociálním a hospodářském kontextu. Třeba i stručný pohled na takový kontext (nebo alespoň vědomi takového kontextu) už sám o sobě nejenom pomáhá čtenáři se orientovat ale též eliminuje některé závěry, které se jinak neinformovanému čtenáři nabízejí. V článku o situaci žen v post-komunistických společnostech je
například možné argumentovat, že ženy jsou nyní méně reprezentovány ve vládních orgánech a zastupitelských sborech, nežli byly za dob komunismu. Takový argument je pravdivý ale přitom zavádějící, pokud se autor zároveň nepodívá na způsob, jakým se ženy v dobách komunismu do takových institucí dostávaly a jakým způsobem probíhá tato selekce v demokratickém prostředí, a pokud zároveň neporovná současnou situaci u nás se situací v jiných demokratických zemích a jejich zkušenostmi. Je zarážející, že zamlčení určitého kontextu či informací, jež by v případě politika mohlo být označeno za demagogický přístup, je tak často tolerováno v případě novinářů.
Zevrubnost
Jednou ze základních zásad analytického přístupu k informování, je nejenom schopnost zasadit skutečnosti a události do patřičného kontextu ale i schopnost podívat se na zkoumanou událost z různých úhlů pohledu. Jinými slovy, každé
ano má své ale a pokud je si novinař takového ale vědom, měl by o něm čtenáře alespoň informovat . V české, a východoevropské žurnalistice obecně, je ještě stále běžné, že novináři bud necítí vnitřní potřebu se na věc podívat ze všech možných úhlů anebo dokonce, že se na ní záměrně dívají skrze prisma předem přijaté osobní či politické ideologie. Dokonce i v případech, kde by stačilo čtenáře pouze informovat bez dalšího komentáře, neodpustí si mnozí východoevropští novináři editorializování.
Nedostatek komplexního pohledu na určitou skutečnost ale není vždy jen záležitostí uplatňování ideologických předsudků. Často se jedná pouze o neschopnost či neochotu se nad problémem zamyslet i z jiné strany nežli té,
z níž se jeví přístupnější. Navíc schopnost analyzovat tu či onu skutečnost
z různých úhlů pohledu též závisí na ochotě autora se s danou problematikou patřičně obeznámit a načerpat o ní alespoň nějaké širší znalosti. Prohřešku proti pravidlu zevrubnosti a objektivnosti se tak lze dopustit například záměrným smlčením důležité informace ale též i smlčením ale, o němž novinář ví nebo o němž by měl vědět.
Pokusy novinářů o jisté předpovědi či širší vývody mohou být brány vážně pouze tehdy, jsou-li založeny na zevrubném a analytickém přístupu k danému problému. Každý pokus o pohled před sebe a možné dopady určitých skutečností založený na jednostranném pohledu bude čtenáři pravděpodobně vnímán jako to, co je–osobní komentář autora, který nechce nebo není schopen vnímat celé spektrum.
Kmit 7 – 6. 11. 1995