Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 1996 Česká demokracie po sedmi letech

Česká demokracie po sedmi letech

Stejně jako u mnoha jiných věcí záleží při hodnocení sedmi let, které uplynuly od sametové revoluce, částečně na nás samotných. Jinými slovy: záleží na tom, zdali chceme vidět sklenici jako napůl prázdnou nebo napůl plnou. Záleží také na tom, čím měříme. Budeme-li měřit pouze svými představami, které jsme měli v roce 1989, většina z nás nejspíše poukáže na to, v čem současný stav české společnosti našim ideálům nedostál. Budeme-li se dívat okolo, po ostatních postkomunistických zemích, uvidíme, že si nepočínáme zle--a to dokonce ani ve srovnání s východním Německem, kterému přerod k demokracii a tržnímu hospodářství platí bohatý strýček.

Naším největším úspěchem bezesporu je, že se podařilo--bez velkých sociálních a politických otřesů--vybudovat základní parametry tržního hospodářství a fungující demokratické instituce a mechanismy. Naším největším selháním je, že jsme hned od počátku pomocí důsledné právní regulace nechránili nové instituce a mechanismy před korupcí, neprůhlednosti a zneužíváním. Mnohé z těchto institucí a mechanismů jsme také zatím nenaplnili skutečným životem. Mnohdy zatím fungují v jakémsi vzduchoprázdnu, nezakotveny ve skutečném mentálním přerodu směrem k demokracii a k právnímu státu.

Jako bychom znovu osvědčili svou tradiční schopnost přizpůsobit se "poměrům", ale přitom zapomněli, že tentokrát nám tyto poměry nejsou nikým vnuceny. Stejně jako existoval jazyk komunismu, existuje i jazyk demokracie. Nedalo nám mnoho práce pochopit skrze jaký jazyk demokracie a tržní hospodářství fungují. Co zatím dokážeme méně, je bytostně se ztotožnit s tím, co demokracie především je: demokratický duch, tolerance, úcta k právu, a skutečná občanská a politická angažovanost. Formě, kterou jsme si opět dobře osvojili, často chybí obsah.

Odkud přicházíme

Demokracie, kterou jsme po listopadu začali vytvářet, byla ovlivněna celou řadou faktorů, které byly částečně mimo naší kontrolu. Řídili jsme se příklady První republiky a západních demokracií, ale po čtyřiceti letech izolace nebylo vždy snadné rozpoznat, co je a co není dobrý příklad. Měli bychom být parlamentní demokracií nebo prezidentskou republikou? Měl by prezident hrát roli podobnou té, kterou hrál za první republiky? Měli bychom vždy spoléhat pouze na mechanismy parlamentní demokracie nebo spíše na "dobrý" český zvyk domluvit se za scénou, jako to činila takzvaná Velká Pětka za První republiky? Měli bychom mít jednokomorový nebo dvoukomorový parlament?

Ovlivňovalo nás též dědictví komunistického systému. Už samotná komunistická ústava, kterou jsme zdědili, a kterou nebylo možné celou okamžitě předělat, byla napsána coby ústava parlamentní demokracie, když se z ní odstranila ustanovení o vládě proletariátu či vedoucí roli komunistické strany. Začali jsme tedy, chtě nechtě, se systémem institucí a vzájemnými vztahy mezi nimi, které jsou typické pro parlamentní demokracii.

Způsob, jakým komunistický režim až do svého pádu fungoval, poznamenal i charakter demokratických institucí. Zatímco v Maďarsku a Polsku si komunistické strany--díky postupné liberalizaci poměrů--vydobyly zpět určitou legitimitu, Komunistická strana Československa byla zcela zdiskreditována. Reformní elementy z ní byly vymýceny hned po roce 1968; zůstali jen neostalinisté a oportunisti. Ti druzí odešli hned po revoluci. To KSČ také z velké části znemožnilo přeměnit se v postkomunistickou stranu, která by mohla sjednotit levou stranu politického spektra. Levice, které po éře normalizace téměř nikdo nedůvěřoval, tak zůstala rozdělena mezi ortodoxní komunisty a celou řadu malých levicových stran. Trvalo téměř šest let, nežli se Sociální demokracii podařilo demokratické levicové síly sjednotit v jedné straně a vyhrát pro demokratickou levici zpět ono tradiční místo, které jí v české politice kdysi patřilo.

A pak tu byla federace a (nešťastný) způsob jejího fungování. Federální parlament byl vlastně třemi parlamenty v jednom, neboť o důležitých věcech se hlasovalo odděleně ve Sněmovně lidu a v českých a slovenských částech Sněmovny národů. Rozhodovací paralýza, která postupně dvoučlennou federaci zachvátila, měla důležitý vliv na to, jakým způsobem se formovala identifikace občanů s demokratickými institucemi a procesy. Když dva silní muži, Václav Klaus a Vladimír Mečiar, v podstatě za scénou dohodli rozdělení federace, mnozí občané si oddechli--pojednou se zdálo, že se důležitá rozhodnutí dají dělat bez "zbytečných" průtahů. Federace se sice rozdělila rychle a "civilizovaně", ale demokracie dostala tak trochu ránu pod pás.

Česká republika v důsledku rozdělení taktéž zdědila parlament, který byl politicky až druhou ligou. To i špatný příklad federálního parlamentu znamenalo, že byl počátku mnohými vnímán jako těleso plné parazitních neumětelů. Samotní poslanci pak naneštěstí často tento dojem utvrzovali svými rozhodnutími, včetně opakovaného odhlasovávání výhod pro sebe samé. Proces rozpadu jenom posílil již existující neúctu k právu a ústavě. Občané se přeci opakovaně mohli přesvědčit, že i pro politiky je právo především něčím, co se dá volně ohýbat a, v případě nouze, změnit či obejít zákulisním jednáním.

Politické hřiště

Československo a později i Česká republika měli výhodu, které se První republice nikdy nedostalo. Nejen, že byli a jsou obklopeni demokratickými zeměmi, ale operovali a operují v mezinárodním prostředí, které si již vytvořilo celou řadu norem demokratického chování. Dá se dokonce tvrdit, že všechny postkomunistické země, které se chtějí stát členy již existujících západních institucí, musí "hrát" na úzce vymezeném hřišti narýsovaném těmito nadnárodními institucemi.

Tato skutečnost ovlivnila vývoj demokracie jak pozitivně tak negativně. Na jedné straně bylo a je jasné, jaká pravidla hry musí naše země respektovat a jaké základní parametry musí dát svému hospodářství a demokracii, aby byly přijatelné pro exkluzivní "kluby", jejichž členy se chceme stát. Na druhé straně takto narýsované hřiště ještě více redukuje naše chování na pouhý formální respekt pro pravidla hry a parametry "hřiště". Nemotivuje nás příliš, abychom demokracii opravdu v sobě samých internalizovali--abychom se nejenom jako demokraté chovali, ale demokraty i vnitřně byli.

Pád nepolitické politiky

Určitý vliv na vývoj politického systému v zemi pak měly i iluze některých bývalých disidentů, že politiku bude možné provozovat skrze "nepolitická", horizontálně organizovaná hnutí spíše než strany. Odpor ke stranickosti a partajničení byl po čtyřiceti letech komunismu celkem pochopitelný. Zároveň se ale jednalo o určité nepochopení rozdílu mezi občanskou společností a politickou společností . A též o nepochopení skutečnosti, že zatímco široce organizovaná hnutí byla ideálním nástrojem v boji proti komunistické minulosti, vize budoucnosti potřebovala údernost a mobilitu reprezentované vertikálními strukturami a ideově koherentními programy politických stran.

Skutečnost, že Václav Klaus pochopil tuto skutečnost dříve a jasněji nežli "disidentské" křídlo Občanského fora, měla pro další vývoj v zemi celou řadu následků. Volby v roce 1992 totiž znamenaly nejenom vítězství moralizování odmítajících technokratů nad humanisticky orientovanými politiky, ale i vítězství vize rychlé transformace společnosti redukované převážně na ekonomické aspekty a okleštěné o důraz na současné budování právního státu a občanské společnosti.

To, že rozsáhlé převody majetku a nakládání s nově vznikajícím kapitálem nebylo dostatečně podvázáno a regulováno právem, se nyní vrací jako bumerang v podobě nejrůznějších skandálů a, přeneseně, v poklesu důvěry občanů ve smysl demokratické a hospodářské transformace.

Důležité také je, jakým způsobem se vítězství této orientace událo. Volby v roce 1992 totiž vyústily nejenom do vítězství pravicové koalice; znamenaly i fragmentaci levicové opozice. Koalice tak po čtyři roky vládla bez efektivní opozice, a to znamenalo, že nejenom nebyla pod dostatečným tlakem, aby vždy dostatečně dbala na zavádění kontrolních mechanismů. Znamenalo to též, že politická kultura v zemi zamrzla na určitém bodě. O ničem se příliš nediskutovalo. Vážné střety mezi koaličními partnery byly častější nežli vážné střety koalice s opozicí.

Zbytečné polarizaci mezi vládní koalicí a bývalými disidenty i ostatními politiky Občanského fora, stejně jako polarizaci mezi efektivní koalicí a neefektivní levicovou opozicí, padly za oběť některé důležité koncepty a instituce, jako například občanská společnost, decentralizace či ombudsman. Prezident Václav Havel byl politiky ODS podezříván, že reprezentuje "překonané" politické zájmy, jejichž cílem je různými mimopolitickými způsoby oslabit moc vládních stran. Diskuse o občanské společnosti, decentralizaci, i ombudsmanovi tak byla zbytečně zpolitizována ještě před tím, nežli mohla vůbec vážně začít.

Nedostatek důrazu na vytváření společenského prostoru k růstu nepolitických aktivit, v kombinaci s volebním systémem poměrného zastoupení (který byl navzdory Havlovým námitkám přijat v roce 1990), měli pak na svědomí bytnění moci politických stran. To, co začalo jako v podstatě správný důraz na budování životaschopných politických stran, vyústilo při absenci rozvinuté občanské společnosti do jistého druhu partokracie. Bezduché partajničení často dominovalo a ještě stále dominuje český politický život.

Existence Senátu byla viděna jako jedna z cest k omezení přílišného důrazu na strany. Naneštěstí ale volba Senátu přišla nejen příliš pozdě ale i v době, kdy znechucení politikou vyústilo do apatie voličů. Senát byl zvolen nejenom podle stranických linií, ale nízká volební účast do značné míry podemlela i legitimitu této instituce. Skutečnost, že senátoři jsou voleni na základě většinového systému a další faktory, jejich spojení se stranami činí slabší nežli spojení poslanců a stran. Zdá se ale, že přinejmenším první Senát jen těžko bude plnit pozici rozvážného, do jisté míry nadstranického arbitra, která se od něho očekávala.

Kde jsme, kam jdeme

Podíváme-li se na makroúroveň, má naše země vybudován systém fungujících demokratických institucí a institucí tržního hospodářství. Hlavní makroekonomické ukazatele jsou také vesměs pozitivní. Na mikroúrovni najdeme spoustu mokvajících ran a problémů. Nejde pouze o ekonomické neduhy, jako jsou rozkradené banky, nedotažené či zpackané privatizační projekty, či korupce. Jde především o přetrvávající nedostatečnost právní regulace v mnoha oblastech a neúctu k právu.

A je zde i určité oslnění z mnohobarevného světa, do něhož se společnost vynořila po několikaleté jízdě transformačním tunelem. Kategorie černobílého světa pojednou selhávají, ale my si zatím neumíme poradit bez jednoduchého nálepkování, kádrování, a slepého partajničení. Nedostatek tolerance je všudypřítomný: projevuje se v pokleslé politické kultuře stejně jako v každodenním rasismu průměrných občanů.

Zdá se, že sedm let po sametové revoluci si česká společnost potřebuje především odpovědět na to, jaké má být její další směřování, co je jejím hlavním organizujícím prvkem, co je její identita. Budeme muset učinit věci, které již několik let odkládáme: například podívat se do tváře sobě samým prostřednictvím poctivého pohledu na naší vlastní historii. Nelze formulovat životaschopné vize budoucnosti, dokud jsme si nevyřešili otázku své minulosti. Nelze opravdu vzít svou budoucnost do vlastních rukou, dokud se poddáváme poněkud falešnému pojetí vlastní historie, podle kterého jsme jen zřídka byli skutečnými strůjci svého osudu ale vždy pouze "oběťmi" někoho nebo něčeho jiného.

Součástí Evropy, do níž deklarativně směřujeme, se staneme jen s obtížemi, pokud si na takové základní otázky neodpovíme. Musíme si též odpovědět na otázky, co od Evropy vlastně chceme a co Evropa očekává od nás. Zatímco první dva roky po revoluci byly věnovány především přebudování politických institucí, další čtyři roky byly věnovány ekonomické transformaci. Oněch několik let, které nás dělí od kýženého vstupu do Evropy, musí být věnovány především transformaci právního systému. A musíme též projít mentální změnou, na kterou zatím jakoby nebyl čas.

Nová přítomnost - prosinec 1996