You are here: Home Články / Articles 1996 České povolební skóre

České povolební skóre

Česká strana sociálně demokratická je mnohými považována za skutečného vítěze nedávných parlamentních voleb navzdory tomu, že se umístila až druhá. Sociální demokraté drží vládní koalici v mnoha směrech takříkajíc v šachu. Jak ale napovídají jejich první povolební tahy na pomyslné politické šachovnici, k dovedení dobře rozehrané partie k úspěšnému konci jim zatím chybí politická rozvaha.

Volby vytvořily patovou situaci--tedy cosi, co si většina voličů téměř jistě nepřála. Klidné politické poměry posledních čtyřech let byly přes noc vystřídány situací, která sice neznamená nestabilitu, ale v níž jsou obsaženy zárodky možné budoucí politické a zákonodárné paralýzy. Mnozí politici otevřeně mluví o možnosti předčasných voleb. Dá se předpokládat, že v tomto období určité politické nejistoty a anticipace možných předčasných voleb budou voliči velice citlivě vnímat, zdali se politické strany a jejich lídři chovají odpovědně, státotvorně, a konstruktivně. Vědomi si toho, že až do vyřešení současné patové situace se jízda českého reformního vlaku pravděpodobně výrazně zpomalí, pokud se zcela nezastaví, voliči budou v tomto přechodném období především srovnávat a hodnotit zájem různých politických subjektů na udržení politické stability a snahu řešit problémy navzdory tomu, jak složité nalézání takových řešení může být.

Sociální demokraté, kteří si volbami vytvořili dobrou výchozí pozici, zatím v tomto srovnání nedopadají nejlépe. Václav Klaus, navzdory původnímu--a v mnoha směrech iracionálnímu a osobně motivovanému--tlaku Sociálních demokratů na jeho odchod z vlády, se nestáhl do ústraní a nepropadl pokušení zbavit se odpovědnosti za vývoj v potenciálně složitém období. Jeho rozhodnutí zůstat a pokusit se o zdánlivě nemožné bylo nepochybně kvitováno s povděkem nejenom těmi, kteří ve volbách hlasovali pro jeho stranu, ale též mnohými z těch, kteří hlasovali proti ODS z protestu proti určitým aspektům její politiky, ale nepřáli si zastavení reforem.

Zatímco se Klaus a ostatní koaliční strany věnovali složitým a dělným zákulisním jednáním, na nichž závisí další vývoj v této zemi, ukazujíce ochotu hledat kompromisy, Sociální demokraté udělali několik politických kotrmelců. Razantní povolební prohlášení Miloše Zemana, že jeho strana nebude kupčit s různými posty, se přes noc změnilo v ochotu přijmout vedoucí místa v parlamentu výměnou za to, že sleví ve svém odporu vůči Klausovi coby budoucí hlavě menšinové vlády. Toto politické salto nenašlo zcela jednoznačnou podporu ani uvnitř samotné Sociální demokracie.

O několik dnů později následoval Zemanův výrok, v němž přirovnal Klausův odpor vůči některým opatřením navrhovaným Sociálními demokraty k Hitlerově postoji vůči Židům. Výrok, za který by v mnohých vyspělých demokraciích zaplatil jeho autor vynuceným odchodem z politické scény. I jinak tolerantní prezident Havel považoval za nutné se proti Zemanovu výroku ohradit a upozornit ho, že je nyní šéfem druhé nejsilnější strany v zemi.

Dalším překvapením byl sociálně demokratický návrh na poměrné rozdělení důležitých postů ve sněmovně mezi všechny parlamentní strany, tedy i komunisty a republikány. Argumentovalo se nutností respektovat výsledky demokratických voleb, ale ve skutečnosti šlo o průhledný manévr--o pokus koupit si hlasy extrémistů, bez jejichž podpory Zeman nemůže splnit svou roli vůdce většinové opozice. Skutečnost, že obě extrémistické strany nejenom nesouhlasí se základním zahraničně-politickým směřováním a domácím transformačním úsilím této země, byla ignorována stejně jako skutečnost, že poměrné zastoupení extrémistů v orgánech sněmovny by vedlo k jejich de facto legitimizaci v českém politickém systému a s tím i vážnému poškození image České republiky v zahraničí.

Vzápětí přišlo ze sociálně demokratických řad další překvapení v podobě pokusu o stranickou čistku téměř ve stylu, který si pamatujeme z dob minulého režimu. Miloš Zeman nejprve teatrálně navrhl svou rezignaci, ačkoliv bylo jasné, že jeho strana volby v podstatě vyhrála a nejenom nehodlá ale ani nemůže jeho "nabídku" přijmout, aby se vzápětí pokusil vypořádat si účty se stranickými disidenty. Jednalo se o zcela zbytečný útok, který vypovídá mnohé o mezích tolerance v druhé nejsilnější české straně.

Je pravdou, že i koaliční Občanská demokratická aliance si zatím v povolebním období počíná eraticky, ale její kroky jsou do určité míry pochopitelnější nežli podivná salta Sociálních demokratů. Jedná se totiž ve velké míře o nervozitu ze špatného volebního výsledku a pravděpodobnost, že v opakovaných volbách by se tato strana jen těžko dostávala do parlamentu. Odtud pramení snaha některých lídrů ODA o zviditelnění se vůči ODS za každou cenu, včetně možného odchodu do opozice; tedy i za cenu kroků, které budou vnímány voliči jako přesný opak snah o stabilitu a konstruktivní postoje.

Z prvních povolebních týdnů zatím vychází nejlépe ODS a Luxovi křesťanští demokraté. Obě strany si počínají věcně a vyhýbají se možným konfliktům jak mezi sebou tak s opozicí. Je možné že Sociální demokraté si nakonec též uvědomí, že jejich dosavadní povolební postoje je spíše poškozují, a začnou podle toho jednat. Jejich volební úspěch by mohl být pro českou demokracii přínosem, neboť skutečná diskuse s opozicí a hledání kompromisů by mohlo zlepšit kvalitu české politiky. K tomu je ale zapotřebí, aby si Sociální demokraté uvědomili, že je výsledky voleb učinily skutečně spoluodpovědnými za další vývoj tohoto státu.

Lidové noviny - 21. 6. 1996