You are here: Home Články / Articles 1996 Extrémismus

Extrémismus

Extremismus je pojem, který není snadné definovat. Názory na to, co konstituuje extremistické postoje a akce se v různých společnostech a v různých obdobích liší. Boj Židů za ustavení jejich vlastního státu v Palestině byl kdysi Velkou Británií, která Palestinu spravovala, viděn jako terorismus a extremismus; dnes jsou mnozí představitelé boje za vytvoření Izraele uznávanými státníky. Ve zpětném pohledu je dokonce možné argumentovat, že uchýlení se k násilí--tedy tomu, co bylo v dobovém kontextu viděno některými mocnostmi jako extremismus--bylo z hlediska Židů jedinou možnou cestou k vytvoření samostatného, civilizovaného státu.

Totéž je možné říci o Organizaci pro osvobození Palestiny; Jásir Arafat, který byl ještě před několika lety běžně popisován jako terorista a extremista, je dnes ověnčen Nobelovou cenou míru a mezinárodně uznáván jako státník, ačkoliv jeho názory a cíle se radikálně nezměnily. Co se změnilo, jsou jeho metody. Ale stejně jako tomu bylo v případě zakladatelů Izraele, je možné namítnout, že tyto metody se změnily a mohly změnit pouze proto, že si Arafat nejprve vynutil pro svou věc dostatek viditelnosti a respektu ze strany Izraele a mezinárodního společenství právě tím, co bylo ještě nedávno viděno jako extremismus.

Z těchto příkladů vyplývá poněkud nepříjemný závěr--extremismus je pojem, který je do jisté míry vždy definován vítězi nebo většinou. Zároveň je ale nutné tento závěr dát do správného kontextu. Existují totiž nejrůznější druhy extremismu a oba uvedené příklady představují extremismus v jeho nejrelativnějším pojetí--pojetí, v němž samotná definice extremismu závisí na historických okolnostech.

V posledním půlstoletí došlo ve světovém společenství k vývoji, který přece jenom umožňuje různým společnostem se postupně sjednocovat na tom, co za extremismus považovat a co nikoliv. Organizace spojených národů, mezinárodní soudy, a další mezinárodní organizace za posledních padesát let vytvořily poměrně ucelenou soustavu norem, kterými se mají řídit vztahy mezi státy, národy, a etnickými skupinami, stejně jako chováni vlád vůči jejich občanům, občanů vůči občanům, a politických uskupení na politické scéně. Zásadní porušování těchto norem je možné identifikovat a tak se alespoň obecně sjednotit na tom, co jsou různé typy extremismu. Mezi ty patří především ultranacionalismus, politický extremismus, a náboženský extremismus. Všechny tyto formy extremismu, jsou ve svých nejzazších důsledcích obvykle doprovázeny násilím.

Pohled na Západ naznačuje, že i ty státy, které byly hlavními iniciátory vytvoření soustavy mezinárodních norem civilizovaného chování a lidských práv, mají s extremismem ještě stále problémy. Z tohoto pohledu, různé manifestace extrémismu ve Východní Evropě nejsou ničím neobvyklým; jsou pouze jakýmsi prodloužením obecných problémů evropské civilizace snažící se uplatňovat hodnoty liberální demokracie. Čím se Východní Evropa od západních demokracií zatím liší, je právě nedostatek vyspělosti demokratických mechanismů a zažitosti hodnot liberální demokracie, které pomáhají západním demokraciích nejrůznější projevy extrémismu vstřebávat bez vážnějšího nebezpečí nestability.

Je též možné argumentovat, že Západ si již odbyl nejhorší projevy extremismu nacionalistického, který v minulosti často vyústil do teritoriální agrese nebo hrozeb použití síly; na východě Evropy teprve nyní některé státy procházejí obdobím nacionalistických vášní, se kterými se Západní Evropa rozloučila po druhé světové válce. Nejhorší projevy tohoto druhu nacionalismu vidíme nyní například v bývalé Jugoslávii. Ale ačkoliv jsou dnes pro západní demokracie hlavním organizačním principem hodnoty občanské společnosti, spíše než hodnoty národní, v několika místech ještě stále doutná i ultranacionalistický extremismus, který často přerůstá do krvavého násilí. Stačí se podívat například na Severní Irsko, kde se tento druh extremismu spojuje s náboženským extremismem, nebo na separatistické snahy Basků, či nacionalistů na Korsice.

Jiným druhem extremismu je naprosté, či téměř naprosté, odmítnutí filozofických a civilizačních hodnot, na nichž je Západ vystavěn. Takový druh extremismu může být spojen s určitým politickým hnutím, ale často se jedná o pouhý negativistický postoj bez jasného programu. Koneckonců je typické, že i tam, kde mluvíme o extremismu politickém, nejrůznější extremistická hnutí fungují především jako hnutí protestní a často nemají jasný politický program. To, co je spojuje, je spíše jejich odmítání existujícího pořádku a nenávist k určitým sociálním, politickým či etnickým skupinám, nežli jasná vize toho, co by takový nenáviděný pořádek mělo nahradit.

V podstatě v každé západoevropské zemi a v Severní Americe dnes existuje množství nejrůznějších seskupení především mladých lidí bez jasné životní orientace, jejichž hlavním cílem je programová negace stávajícího pořádku, která často přerůstá do násilných akcí. Hnutí Skinheads existuje prakticky v každé západní zemi, stejně jako nejrůznější anarchistická sdružení. Ve Spojených státech je toto spektrum ještě rozšířeno o náboženské sekty, které neuznávají jakoukoli centrální autoritu, včetně práva vlády vybírat od občanů daně.

Zatímco tento druh extremismu je poměrně snadno identifikovatelný a neorganizovaný, mnohé západní demokracie též bojují s extrémistickými hnutími, která jsou organizovaná na stranické bázi nebo alespoň mají poměrně dobrou infrastrukturu. Levicová hnutí tohoto druhu dnes v podstatě vymizela s tím, jak došlo ke zhroucení nejrůznějších komunistických ideologií. Hlavní nebezpečí dnes nehrozí západním demokraciím od ultralevých skupin, jakými byly Rudé brigády, ale z extrémní pravice, jejímž hlavním sjednocujícím motem, je především rasismus projevující se nejčastěji nenávistí vůči přistěhovalcům. Ať už se jednalo o Schoenhuberovy Republikány v Německu, Le Penovu stranu ve Francii, nebo Heiderovy Svobodné v Rakousku, ukázalo se že jediným způsobem , jak tato hnutí neutralizovat nebo jejich vliv zmenšit, je převzít některé z jejich požadavků, jako je například zpřísnění imigračních zákonů.

Ale právě schopnost liberálních demokracií absorbovat nejrůznější tlaky značně zmenšuje možnost růstu vlivu extremistických stran za určité meze. Téměř vždy se totiž jedná o strany, jejichž politická agenda je velmi úzká--definována především jejich xenofobními postoji; velké strany se skutečně pozitivním programem mohou tedy část takové agendy převzít a zabudovat ji do svých programů, aniž by zároveň přebíraly extremistické postoje a rétoriku. Například zpřísnění imigračních zákonů v Německu silně omezilo vliv jak Republikánů tak nejrůznějších neonacistických seskupení. V některých zemích ale schopnost samotných extrémistů absorbovat do svých programů širší pozitivní vize, jdoucí za hranice pouhé xenofobie, přispěla k jejich určité legitimizaci--jedná se například o Heiderovu stranu v Rakousku či neofašisty Gianfranca Finiho v Itálii.

Extremismus náboženský, s výjimkou Severního Irska, je dnes do západní Evropy importován především z muslimských zemí a v dlouhodobé perspektivě představuje pravděpodobně nejtvrdší oříšek. Pokud totiž západní demokracie nechtějí úplně zastavit přistěhovalectví a tím se do jisté míry zpronevěřit idejím, na nichž jsou vystavěny, budou se některé z nich--zejména bývalé koloniální mocnosti, jako jsou Francie a Velká Británie--muset ještě léta potýkat z projevy islámského fundamentalismu. Ten je sám o sobě do jisté míry výsledkem střetu právě západních liberálních hodnot s kulturami a náboženstvími, které jsou protikladem Západu. Trochu odlišná je situace ve Spojených státech, kde je náboženský extrémismus nejrůznějších sekt, které jsou vlastním produktem americké kultury, častým zdrojem napětí.

Je nutné zdůraznit, že ať už je rozsah extrémistických aktivit jakýkoliv, v žádné západní demokracii není extrémismus skutečnou hrozbou. Je tomu tak především proto, že liberální demokracie jsou dostatečně elastické na to, aby mohly podobné tlaky absorbovat a zároveň dostatečně silné (a díky svobodným volbám dostatečně legitimní), aby mohly nejkřiklavější příklady extrémismu zakázat a nebo proti extrémistům i rezolutně zasáhnout, je-li toho třeba. V tom se liší od mladých demokracií ve východní Evropě, které ještě stále mnohdy postrádají tuto kombinaci elastičnosti a sebedůvěry, které umožňují extrémismus tolerovat, pokud neohrožuje demokratické zřízení, a nebo proti němu zasáhnout, pokud demokratické zřízení ohrožuje.

Týden 31 - 24. 6. 1996