Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 1996 Je sjednocení koaličních stran reálné?

Je sjednocení koaličních stran reálné?

Volební výsledky koaličních stran vyvolaly celou řadu mediálních úvah o tom, zdali by se tyto strany měly sloučit v jeden silný pravicový subjekt. Zdá se, že v tomto případě je přání otcem myšlenky.

Už pouhá zmínka ze strany Občanské demokratické strany těsně po volbách, že by chtěla o sloučení usilovat, vyvolala rozhořčené reakce Občanské demokratické aliance i lidovců. Obě strany nevyloučily úzkou spolupráci, ale rezolutně se postavily proti možnému sloučení. Otázka sloučení opět přišla na přetřes před několika dny, kdy koaliční strany začaly vážně diskutovat o svých kandidátkách pro volby do senátu. Reakce obou menších koaličních stran byla stejná: spolupráce ano, sloučení ne.

Úvahy o sloučení neberou v potaz skutečné programové nebo osobnostní rozdíly, které existují mezi jednotlivými koaličními stranami a jsou do určité míry ovlivňovány blížícími se volbami do Senátu. Systém většinového zastoupení, který bude použit při těchto volbách, sice obě malé strany znevýhodňuje--stejně jako zvýhodňuje strany velké--ale není pravděpodobné, že by hrozba malého zastoupení v Senátu mohla lidovce a Občanskou demokratickou alianci přimět k tak radikálnímu kroku, jakým je sloučení s ODS. Společné kandidátky s ODS se zdají být lepším řešením--navíc řešením, z něhož může mít prospěch i samotná ODS, neboť obě menší strany disponují poměrně slušným rezervoárem známých osobností.

Úvahy o sloučení, nebo jeho nemožnosti, by se především měly odvíjet od reálného pohledu na koalici. Někteří pozorovatelé a politici se totiž mylně domnívají, že hlavní dělící čára mezi koaličními stranami je ta, která vede mezi ODS a oběma menšími stranami; ve skutečnosti je to ale ta, která odděluje strany občanské od strany křestansko-demokratické.

Obě občanské strany se liší nikoliv ve své základní filozofii, ale především v míře důrazu na určité otázky, jakými jsou územní samospráva či občanská společnost. ODA je někdy, at už právem či neprávem, označována za "ODS s lidskou tváří". Obě strany se též liší v tom, jak jsou organizovány--ODS funguje jako skutečná strana, ODA je stále ještě spíše volebním klubem. Za neochotou těchto dvou stran se sloučit vždy však stály především otázky personální, tedy jistá neschopnost nebo neochota některých lídrů ODA a některých lídrů ODS najít společný jazyk.

Nedávné volební výsledky ovšem staví ODA do prekérní situace. Různé analýzy totiž naznačují, že tuto stranu často volí především ti voliči, kteří by jinak volili ODS, ale z nejrůznějších důvodů se zdráhají tak učinit. Skutečnost, že ODA se přehoupla přes pětiprocentní hranici jen s dávkou štěstí a skutečnost, že volby vytvořily patovou situaci, kterou si většina voličů zřejmě nepřála, dohromady vedou k nepříjemnému závěru: pokud by se měly konat předčasné volby, mnoho voličů ODA by pravděpodobně ze strachu o ztrátu svého hlasu a ze strachu z opakování patové situace volilo ODS.

Někteří lídři ODA si toto uvědomují. Vladimír Dlouhý a lidé okolo něho jsou dostatečně pragmatičtí, aby chápali, že pro ně samotné i pro českou občanskou pravici by pravděpodobně bylo lepší, kdyby to, co dnes ODA reprezentuje, existovalo jako názorový proud uvnitř ODS. Naneštěstí osobnosti, které stály u zrodu ODA, jako například Pavel Bratinka a Daniel Kroupa, nebezpečí, které ODA hrozí, buď podceňují nebo nevidí.

Volby do Senátu velice pravděpodobně vyústí do jasné převahy ODS a Sociálních demokratů v horní komoře. Pokud by se ODS rozhodla svého možného úspěchu v senátních volbách využít k tlaku na vypsání předčasných voleb do sněmovny, bude ODA ve skutečném nebezpečí propadu pod pětiprocentní hranici.

KDU-ČSL je ve zcela jiné pozici nežli ODA a proto také úvahy o jejím sloučení s ODS dávají pramalý smysl. Za prvé, lidovci mají stálou bázi voličů, především na Moravě a ve východních Čechách, která v podstatě nekolísá. Nemusí se tedy obávat, že by se v případě předčasných voleb nedostali do sněmovny; jejich hlavní starostí musí být spíše volby do Senátu. Tím, že se pomalu ale jistě stávají tou stranou, která v budoucnosti--podle toho, ke komu se připojí--bude rozhodovat o tom, zdali u moci bude ČSSD nebo ODS, poskytuje jim politická samostanost výhody, které jdou daleko za hranice jejich skutečného vlivu mezi voliči.

Tím nejdůležitějším faktorem, který brání sloučení lidovců s ODS je ale skutečnost, že KDU-ČSL je v podstatě stranou středovou se silnými sociálně-demokratickým zabarvením. Pokud by se KDU-ČSL chtěla opravdu sloučit s jinou stranou, a pokud by sociální demokraté usilovali o vytvoření křestanského křídla uvnitř strany, místo KDU-ČSL by bylo spíše uvnitř ČSSD nežli uvnitř ODS. Současné koaliční spojení lidovců s ODS se stále více jeví jako ryze taktické nežli jako spojení diktované podobností programů obou stran.

Odmítavé reakce ODA a KDU-ČSL k možnosti sloučení s ODS je tedy nutné vidět ve dvou rovinách. Zatímco v případě ODA se jedná více o motivy diktované osobní ješitností nežli strategicko-politickými úvahami, KDU-ČSL by byla proti sobě samé, kdyby na myšlenku sloučení přistoupila; ze své samostatnosti může pouze těžit. ODA, na druhou stranu--pokud v jejích řadách nepřeváží politický realismus--je v reálném nebezpečí, že její krajíc občanské pravice se může ztenčit do té míry, že z českého politického života zmizí. Byla by škoda, kdyby spolu s ní zmizela i celá řada talentovaných politiků, které tato strana momentálně nabízí.

Svobodné slovo - 24. 7. 1996