You are here: Home Články / Articles 1996 Jsme už za vodou? O postkomunismu

Jsme už za vodou? O postkomunismu

Některé východoevropské země, a zvláště pak jejich politici, často polemizují s pojmem postkomunismus, kterým se běžně označuje současná fáze vývoje ve východní Evropě a bývalém Sovětském svazu. Činí tak především ve snaze přesvědčit západní svět o tom, že již vytvořily solidní základy politické a hospodářské demokracie. V České republice to byl například sám prezident Václav Havel, kdo se proti tomuto pojmu ohradil. Též někteří další politici argumentují, že naše země je již normální stabilní demokracií a pojem postkomunismus je zavádějící. Navíc Česká republika je jednou z mála zemí bývalého komunistického tábora, kde u moci nejsou postkomunisté.

Užívání pojmu postkomunismus v té poloze, kde pouze pasivně odráží naši nedávnou historii, je jistě do určité míry výsledkem intelektuální pohodlnosti, stejně jako tomu je v případě mnoha oněch dalších definic, které používají předponu "post". Zároveň ale tento pojem též odráží skutečnost, že nový společenský systém ve východní Evropě, včetně naší země, zatím nemá dostatek vnitřní jednoty a dynamiky, aby se mohl definovat sám ze sebe, takříkajíc zevnitř. Komunistická minulost je přítomna nejenom jako minulost, která je překonána, ale jako pojem, který je ještě stále příliš živý na to, aby mohl být ignorován, jako cosi, skrze co se nový systém ještě stále až příliš často definuje, k čemu se ve svých úvahách o demokracii neustále vztahujeme.

Český ministerský předseda má jistě pravdu, když varuje před díváním se do zpětných zrcátek a vyzývá k pohledu vpřed, ale pravdou je, že mnohé pojmy a skutečnosti naší demokratické přítomnosti prostě nemohou ještě stále být pochopeny právě bez pohledu do zpětného zrcátka, bez vztahování se k tomu, co představoval předešlý systém. Téměř vše, včetně způsobu, jakým se vyvinul a vyvíjí náš politický a hospodářský systém, je totiž poznamenáno tím, z čeho vzešel.

Stačí se například podívat na systém politických institucí a způsob, jakým se vede politická diskuse. Roztříštěnost české levice, zejména díky přežívání neostalinské politické zkameněliny, jakou je česká komunistická strana, je odrazem nedávné minulosti stejně tak, jako je v jiných postkomunistických zemích neschopnost vytvořit sociální demokracii samu ze sebe, bez reformovaných komunistů. Sociální demokracie ve východní Evropě byla většině případů nahražena postkomunistkou levicí. V České republice, kde se Sociální demokracie prosadila navzdory a proti komunistické levici, je výsledkem tohoto specificky českého vývoje neschopnost Sociálních demokratů levici sjednotit--a právě v tomto smyslu je i česká levice v mnohém postkomunistická.

V politických debatách se téma komunistické minulosti ještě stále (a zcela zákonitě) znovu a znovu vynořuje--a to především v diskusích mezi politiky reprezentujícími nekomunistické strany. Nedávná výměna názorů mezi premiérem Klausem a lídrem Sociálních demokratů Zemanem o tom, kdo byl méně konformnější ve vztahu ke komunistickému systému, kdo byl a nebyl členem Komunistické strany, je toho příkladem. Snahy některých místních organizací naší nejsilnější strany připravit pro příští volby kandidátky bez bývalých komunistů jsou výrazem téže skutečnosti--stejně jako je, paradoxně, výrazem téže skutečnosti popularita bývalého komunisty Vladimíra Dlouhého. Komunistická minulost je všudypřítomná; zatímco jedni užívají toho, že v minulosti nebyli členy Komunistické strany k tomu, aby vyřídili své současné politické protivníky, kteří členy strany byli, nejpopulárnějším českým politikem je muž, který sám byl členem Komunistické strany. Jak je to možné? Možná proto, že Dlouhý ztělesňuje mnohé, co je většině Čechů blízké, tedy jistý druh oportunismu, který je přítomen, jak v tom, čím jsme byli, tak i vtom, čím chceme být tak zarputile nyní, tedy nefalšovanými demokraty s těmi nejlepšími doporučeními.

Prodloužení platnosti lustračního zákona pak též je především potvrzením skutečnosti, že Česká republika je ještě stále zemí postkomunistickou, definující se především vůči své komunistické minulosti, a nikoliv plně normalizovanou demokracií, která ve své sebereflexi může spoléhat pouze sama na sebe. Občasné hony na staré struktury, které propukávají šest let po sametové revoluci, jsou pouze dokladem téhož. Vypořádávání se zločiny minulosti tím, že právní stát činí zadost spravedlnosti, je jedna věc; plošné či poloamatérské hony na čarodějnice jsou pak spíše příznakem toho, že společnost ještě stále žije v zajetí čarodějnic.

Součástí demokratické normality by měla být i fungující tržní ekonomika. Ani v tomto směru však není ani Česká republika ani žádný jiný stát bývalého komunistického bloku ještě plně stabilizován. Zatímco v České republice již došlo na rozdíl od ostatních postkomunistických států alespoň k formálnímu převodu většiny státního majetku do rukou soukromníků a akciových společností, hospodářský systém je ještě stále v mnohém neprůhledný; "majiteli" mnoha podniků jsou často různé manažerské kliky vyrostlé se známostí získaných v minulém režimu spíše než skuteční vlastníci.

Politicky velmi úspěšná kupónová privatizace navíc vyústila do jakéhosi paradoxního hospodářského kruhu, v němž se vlastnictví kupónů a akcií přesunulo rychle na formálně soukromé investiční fondy, které jsou ale z velké části vlastněny či ovládány bankami, v nichž má stát velkou nebo dokonce majoritní účast. V mnohých zprivatizovaných podnicích má zase rozhodující či dokonce majoritní účast Fond národního majetku--tedy opět stát. Toto podivné a neprůhledné uspořádání majetkových vztahů pouze signalizuje, že i v této oblasti je Česká republika na půli cesty, a že jí stále ještě mnoho schází k normálnosti běžné v rozvinutých západních demokraciích.

Protože pojem postkomunismus je do jisté míry synonymní s úsilím o budování politické a hospodářské demokracie na troskách komunistického systému, je nutné se též zamyslet nad tím, co vyspělá demokracie vlastně je. V mnoha postkomunistických státech, včetně České republiky, je za cíl tohoto úsilí často mylně považováno zavedení základních demokratických mechanismů, systému několika či mnoha soutěžících politických stran, a právního státu. Toto úsilí pak často "zamrzá" na určité úrovni, která je dostačující k tomu, aby se nejúspěšnější postkomunistické země mohly například stát členy Rady Evropy--tedy sdružení států respektujících základní demokratická pravidla, ale která z těchto zemí nečiní demokracie srovnatelné s jejich západními protějšky.

Důvodem je, že tyto nové demokracie ve větší či menší míře postrádají jistou obsahovou kvalitu, neboť dosud trpí nedostatkem demokratického ducha: chybí jim vžitý respekt pro právní stát i skutečná angažovanost občanů, jíž se vyznačuje občanská společnost. K tomu, aby se tyto země zbavily odia "postkomunismu", musí dosáhnout vyššího stupně ztotožnění s demokratickými principy jak na úrovni "psychologické", tak i na úrovni občanské angažovanosti.

Někteří čeští politikové, včetně prezidenta, o tomto deficitu vědí. Jejich důraz na rozvoj občanské společnosti bohužel naráží na odpor těch, kdo autonomní občanskou angažovanost buď podceňují, anebo ji dokonce pokládají za nebezpečnou.

Ve všech postkomunistických zemích se totiž vládnoucí síly obávají, že se decentralizace správy, rozvoj neziskového sektoru a růst nezávislých občanských aktivit buď vymkne kontrole, nebo že bude překážet efektivnímu řízení státu. Tato obava je na místě tam, kde jsou demokratické mechanismy příliš slabé na to, aby zvládly např. nacionalistické vášně či etnické konflikty. Ale i pak zůstává otázkou, zda by důraz na občanský princip efektivní řízení státu ohrozil, anebo spíše posílil.

Česká republika je téměř etnicky homogenní. Její obyvatelstvo se těší poměrně vysoké životní i vzdělanostní úrovni a není ohrožováno žádnou militantní ideologií. Obavy z "rozvolňování" státní správy proto nejsou na místě. Přesto musí u nás občanská společnost bojovat o místo na slunci právě s těmi, kdo by měli učinit pro její rozvoj vše, co je v jejich silách, abychom překonali všechno to, čím se stále ještě řadíme k postkomunistickému světu.

Občanská společnost totiž není jen ústrojím, které ve vyspělých zemích funguje jako převod mezi jednotlivcem a státem, ale je i školou demokracie. Angažovanost v nějaké občanské iniciativě (např. ekologické) je jistě významnější zkušeností než pouhé formální členství v politické straně nebo pouhá účast ve volbách. Internalizování demokratických procesů, tj. jejich zažití a osvojení, se uskutečňuje pouze aktivní účastí co největšího počtu občanů nejen v samotném politickém procesu, ale především v těch iniciativách, které mu dávají obsah a jimiž nabývá slovo "demokracie" smysl té nejkonkrétnější úrovně.

Většina postkomunistických zemí uskutečňuje demokracii zatím jen na "makropolitické" úrovni. Lze souhlasit s Václavem Havlem, že pokud tato "makroúroveň", tj. politický život v rovině politických stran a ústavně zakotvených demokratických principů, nevyrůstá z "životadárného podhoubí" občanské společnosti, je v neustálém nebezpečí degenerace (partajničení, politikaření).

Právě partajničení a paternalistický přístup k politice jsou pro postkomunistický svět příznačné. Někdejší neomezená vláda jedné strany se změnila v "tyranii politických stran" či "osvícených" vůdců, jimž nestojí v cestě - občanská společnost. A pokud se nestane synonymem demokracie právě ona, nemohou země bývalého východního bloku doufat, že se zbaví břemene postkomunismu.

Nová Přítomnost - duben 1996