You are here: Home Články / Articles 1996 Kdo nese politickou odpovědnost

Kdo nese politickou odpovědnost

Jedním z úkolů parlamentní vyšetřovací komise, která má být ustavena v souvislosti s krachem Kreditní banky, má být zjištění takzvané politické odpovědnosti. Je zajímavé, že ačkoliv byl tento pojem v nedávných dnech tolikrát zmíněn, téměř nikdo se nepokusil definovat, alespoň přibližně, co se politickou odpovědností vlastně myslí.

Už samotný pojem naznačuje, že se jedná o cosi jiného nežli odpovědnost právní nebo přímo trestní. Na konkrétní úrovni se jedná o zavinění, ať už vědomé nebe nevědomé, způsobené lidmi, kteří mají politickou moc, vliv, či ústavní odpovědnost. Zároveň se ale jedná o zavinění, které sice mohlo k nějakému problému přispět, vytvořit pro jeho vznik podmínky, ale které se přesto nedá definovat jako porušení právní či trestní odpovědnosti.

Už z této definice je jasné, že hranice mezi politickou a právní odpovědností na té nejkonkrétnější rovině, je někdy nejasná a může do určité míry záležet na interpretaci zákonů a politických poměrů--tedy i na tom, kdo ji interpretuje. Jakákoliv parlamentní vyšetřovací komise bude proto na tenkém ledě, pokud se bude snažit určovat politickou odpovědnost. Problém s prací podobných komisí už tradičně, i v zaběhnutých demokraciích, spočívá v tom, že může být v zájmu jejich členů jak z opozičních tak koaličních stran interpretovat jisté věci účelově ve vlastním politickém zájmu. Vyhnout se zpolitizování práce takových komisí je někdy téměř nemožné. Často se stává, že vyšetřovací komise linie mezi odpovědností politickou a právní ještě více zamlží.

Pokud jde o pojem politické odpovědnosti na obecnější úrovni, je role vyšetřovacích komisí ještě relativnější. Je sice pravdou, že taková komise může nalézt určité souvislosti a veřejně na ně upozornit, ale tím, kdo existenci nebo neexistenci takové odpovědnosti především určuje, je volič. Bude to především volič, který vyřkne verdikt nad možnou politickou odpovědností za současné bankovní skandály. Bude to volič, kdo určí, zdali činí za současné problémy politicky odpovědnou celou koalici, jednu konkrétní stranu, jednoho ministra, či guvernéra Národní banky. A bude to též volič, kdo rozhodne, do jaké míry věří současnému odmítání takové odpovědnosti ze strany zmíněných politických subjektů a politiků.

Jinými slovy, politická odpovědnost se může realizovat pouze v politické aréně. Je už v podstatě politiky, že v této aréně nerozhodují vyšetřovací komise či orgány činné v trestním řízení, ale především voliči. Je totiž jasné, že se členové jakékoliv vyšetřující komise nebudou nikdy schopni shodnout na určení obecné politické odpovědnosti za závažné problémy, protože přiřknutí takové odpovědnosti určitému politickému subjektu či politikovi a jeho pasivní přijmutí tímto subjektem či politikem by se rovnalo přiznání vinny za okolností, které by mohly takový politický subjekt či politika v očích voličů pouze vážně poškodit. Politickou odpovědnost mohou pod aktivním tlakem voličů, nebo ze strachu o ztrátu přízně voličů, ze svého vlastního jednání (nebo jednání jednotlivých politiků, kteří je reprezentují), vyvodit pouze jednotlivé politické subjekty.

Jakákoliv realizace politické odpovědnosti na obecné úrovni je možná pouze coby forma určité introspekce politických subjektů a politiků, kteří si uvědomují, že otevřené přiznání odpovědnosti za určité problémy, spojené s deklarovanou snahou o jejich nápravu, jim může pomoci v očích voličů. Pokud tlak veřejného mínění je dostatečně silný, mohou se zametání problémů pod koberec a alibismus stát v určitém bodě kontraproduktivním politickým jednáním.

Podíváme-li se na současné bankovní skandály tedy především očima voliče, je i bez hloubkové analýzy jasné, že politická odpovědnost za tuto krizi, leží především na vládní koalici. Většinu voličů příliš nezajímají komplikované právní a finanční argumenty. Co je směrodatné, je, že došlo k závažným problémům, a že obecnou vinnu za tyto problémy není v podstatě v myslích voličů možné oddělit od vládní koalice, která zde vládne od roku 1992. Vládní koalici v tomto případě spíše jenom uškodí, pokud budou jednotlivé koaliční strany svalovat vinnu jedna na druhou, a pokud se bude koalice snažit zbavit odpovědnosti komplikovanými argumenty o existenci nezávislých kontrolních orgánů, které, jak se zdá nekontrolovaly, tak jak měly, či argumenty o nedostatečné legislativě. Kdo jiný měl přijmout potřebné zákony nežli koalice, která vládla s podporou většiny v parlamentu?

Zároveň i při zběžném pohledu je jasné, že hlavním důvodem málo aktivního přístupu vládní koalice k řešení problémů, které se nyní naplno vyvalily na povrch, je skutečnost, že čtyři roky vládla bez opozice. Pod tímto pojmem bychom ale neměli rozumět pouze neefektivní politickou, zejména parlamentní opozici. Ta je pochopitelně částečně vinna za současné problémy též, neboť se jen zřídka snažila být opozicí konstruktivní, a svými krajními postoji vládní koalici spíše nutila k tomu, aby a priori ignorovala její postoje a návrhy na řešení.

Opozicí se v tom to kontextu míní "my všichni", neboť každá moc potřebuje cítit, že jí voliči ocení za její úspěchy ale zároveň jí vystaví tlaku v případě chyb. Jak čeští voliči tak média v této roli v minulých čtyřech letech propadli stejně jako politická opozice a nesou tedy též svůj díl obecné politické odpovědnosti. Náznaků nejrůznějších problémů a možných afér bylo přece v minulosti víc než dost. Různé mediální kampaně, které byly takovými aférami vyprovokovány, často končily ve ztracenu--obvykle dávno před tím, nežli se podařilo najít viníky a možná řešení. Česká veřejnost, možná ze strachu o celkový úspěch transformace, prostě na většinu takových afér aktivně nereagovala.

Demokracie je dynamický, neustále se korigující systém a všichni, kdo se na něm podílejí, nesou svůj různý podíl politické odpovědnosti. Je dobré, že se česká veřejnost, media, i politici pod tlakem červnových volebních výsledků konečně probudili k životu. Bylo by zároveň ale trochu neférové nyní jednostranně vinit koaliční politiky z toho, a trestat je za to, že nebyli jiní nežli většina z nás a nebyli dostatečně aktivní tváří v tvář znamením možné krize.

Svobodné slovo - 24. 9. 1996