You are here: Home Články / Articles 1996 Konečně se u nás začíná dělat skutečná politika

Konečně se u nás začíná dělat skutečná politika

Ve vzrušené atmosféře povolebních týdnů, kdy nová konstelace politických sil zpochybnila mnohé minulé politické jistoty a zaběhnuté způsoby "dělání věcí", zůstala téměř bez povšimnutí jedná důležitá nová kvalita--v České republice se konečně začíná dělat politika. V parlamentu a mimo něj se nejenom vedou ostré a často malicherné souboje opozičních a koaličních lídrů (které jsou pochopitelně medializovány), ale též se složitě vyjednává o řešení různých problémů. Demokratická politika totiž není pouze bojem o moc, ale též dialogem a střetáváním nejen ideově spřízněných ale i oponujících si politických subjektů, které v politické aréně hledají průchodná řešení různých problémů.

Tato průchodnost není pak ničím jiným nežli nalézáním těch řešení, která jsou nějakým způsobem přijatelná pro co nejrozsáhlejší segment populace. Je už v podstatě takových řešení, že jen těžko mohou někoho uspokojit úplně. Většinou se jedná se o kompromisy formulované na základě křehkého konsensu ideově rozdílných politických sil reprezentujících různé názorové proudy mezi voliči.

Takový proces, jako každý dialog, je namáhavý, frustrující, a jeho konečný výsledek je často žalostně neuspokojivý. Ale tento proces je tím, co konstituuje samotné základy demokracie. Je založen nejenom na vynucených ústupcích ale v zaběhnutých demokraciích též na tolerování názorů druhých, na respektování pravidel hry, a na jisté úctě k demokratické opozici coby představitele toho, co mi sami ideově nejsme.

Zdá se, že nástup tohoto zdlouhavého procesu do české politiky po čtyřech letech jasné převahy koalice nad opozicí, kdy nebylo o mnohých věcech nutné příliš diskutovat, je pro mnohé politiky i mediální komentátory matoucí. Téměř přes noc se zbortilo jasné rozložení politických sil ve prospěch jednoho tábora, což sebou přineslo mnoho nových jevů. Pojednou je například těžké přidělovat jasné plusy a mínusy či jednoznačně nálepkovat. Pojednou je nutné vyslechnout a často i přijmout názory, nad kterými by se za jiných okolností pouze mávlo rukou. Pojednou též není možné postupovat rychle (ale též nekontrolovaně) dopředu na základě vize v podstatě jen jednoho politického tábora, ale musí se hledat kompromisy.

Konstelace politických sil, která zde existovala v minulých čtyřech letech, na jedné straně umožnila kompetentní vládě prosazovat svou hospodářskou a sociální vizi bez většího odporu, ale zároveň vedla k jistému zakrnění politické kultury a kontroly různých hospodářských procesů. O ničem se příliš nediskutovalo; opozice nenaslouchala koalici, koalice ignorovala opozici. Koalice vystavená minimálnímu tlaku celkem logicky netrvala vždy na zavádění a utužování kontrolních mechanismů, které by možná mohly zpomalit jízdu jí řízeného reformního vlaku. Budování právního státu muselo ustoupit ekonomické dimenzi transformace. Výsledkem této degenerace politické kultury je, že nejen opozice a koalice ale i představitelé odlišných názorových proudů v téže straně spolu neumějí komunikovat.

V minulém období--slovy Václava Havla--se stát jakoby stal do určité míry vlastnictvím stran. Snahy zavést do naší společnosti dodatečné, svou povahou většinou nepartajní, demokratické mechanismy běžné v mnohých západních demokraciích--například decentralizaci, ombudsmana, či občanskou společnost--byly často otevřeně kritizovány pravě proto, že , mohly moc politických stran tlumit a korigovat a nebo, že byly viděny jako téměř subversivní nástroj těch stran, které nebyly u moci proti těm stranám, které u moci byly. Začalo se potvrzovat staré pravidlo, že moc bez vážné opozice, tedy do jisté míry moc nekorigovaná, chce vždy ještě více moci.

Situace, kdy partaje a partajní sekretariáty mohly vládnout bez vážné opozice, měla ovšem svůj rub--partajničení čím dál tím více odtržené od reality, a to jak na straně stran koaličních tak na straně bezmocných, a často hysterických, stran opozičních. Svým způsobem totiž deformuje obojí: jak vládnutí bez vážné opozice, tak oponování bez možnosti cokoliv vážně ovlivnit.

Plané partajničení je svým způsobem vždy jistým druhem arogance, neboť je ve své podstatě narcisistním zahleděním strany do sebe samé a do vlastních stranických názorů a zároveň ignorováním těch, na kterých demokracie jedině skutečně závisí--tedy voličů. Skutečnost, že české politické strany, zejména ty vládnoucí, ztratily voliče tak trochu ze zřetele, se jim v červnových volbách vrátila jako bumerang. Mnozí voliči byli ochotni koalici, zejména Občanské demokratické straně, mnohé prominout ve světle relativně úspěšné transformace hospodářství, ale jak ukazují průzkumy, reagovali s nevolí na to, co viděli jako rostoucí aroganci.

To, čeho jsme byli v minulých čtyřech letech svědky v politické aréně byla jistá degenerace politiky na pouhé politikaření a partajničení. Povolební návrat k dělání politiky, je proces, který je prospěšný především pro samotné politické strany, neboť je nutí k introspekci, k neustálému korigování jejich názorů, a především k větší závislosti na voličích. Neprůchodnost jednostranných řešení otupuje krajní názory a odděluje jasněji demokraty od nepoučitelných radikálů.

Česká společnost se tedy po volbách nalézá v nové situaci. Návrat politiky je pro českou demokracii dobrou zprávou, i když je jasné, že se tak děje za cenu, že některé stále ještě nedokončené reformní projekty bude nyní těžké dotáhnout až do konce a nebo , že to půjde pomaleji. Špatnou zprávou je pouze pro ty, kdo opovrhují dialogem, kdo jsou natolik přesvědčeni o své politické pravdě, že nepotřebují žádnou opozici. Pro ty, kdo si myslí, že se od nikoho, tedy ani od opozice, nemají co učit.

Svobodné slovo - 6. 11. 1996