You are here: Home Články / Articles 1996 Miloš Zeman za devatero horammi a devatero řekami

Miloš Zeman za devatero horammi a devatero řekami

Jedním z průvodních jevů do jisté míry schizofrenní politické situace, ve které se Česká republika ocitla po volbách, je , že nyní existuje několik odlišných zdrojů zahraniční politiky, které ne vždy mluví stejným jazykem. Tato skutečnost byla způsobena vstupem Miloše Zemana do české politiky coby jednoho z nejvyšších státních činitelů.

I v uplynulém volebním období existovaly nejméně tři rozdílné zásadní zdroje zahraniční politiky--ministr zahraničí, prezident a předseda vlády. Tito politici spolu ne vždy plně souhlasili a ne vždy našli společný jazyk. Navzdory občasným názorovým rozdílům ale Josef Zieleniec, Václav Klaus a Václav Havel byli ve většině případů schopni najít společnou platformu. Jejich vzájemné rozdíly občas vyplavaly na povrch spíše jakoby náhodou, v důsledku prohlášení, která již nebylo možné vzít zcela zpět.

Hlavním problémem v minulém volebním období nebyla ani tak samotná podstata odlišných názorů, které jsme občas slyšeli od každého ze tří politiků, ale spíše skutečnost, že, jak se zdálo, někdy scházela koordinace zahraničně politických aktivit. Rozpory se občas vynořily i mezi předsedou vlády a jeho ministrem zahraničních věcí, ale byly to zejména prezidentovy výroky a iniciativy, které se v minulosti ne vždy kryly se zahraničně politickými iniciativami či názory vlády. Stačí si připomenout Havlovy výroky na adresu Tchaj-wanu nebo Bosny. Zároveň bylo a je zřejmé, že prezident má právo na formulování svých vlastních zahraničně politických názorů, a že Havel své pozice v zahraničí nejrespektovanějšího českého politika využíval spíše ke korigování některých zahraničně politických kroků vlády nežli k útokům na ní.

Parlament v minulém volebním období do formulování zahraniční politiky příliš nezasahoval. Bývalý předseda parlamentu Milan Uhde se vždy snažil, aby jeho zahraničně politické vystupování bylo plně v souladu s politikou vlády. V české politice tedy existovaly tři různé zdroje zahraniční politiky, reprezentované třemi osobnostmi. Jejich občasné rozpory sice v zahraničí občas působily údiv, ale česká zahraniční politika většinou zněla jedním hlasem.

Povolební situace mnohé mění. Miloš Zeman, coby předseda parlamentu, je v české zahraniční politice novým a v mnohém nevypočitatelným faktorem. Už jeho první zahraničně politické aktivity tomu nasvědčují. Stačí si připomenout Zemanovu povolební cestu do Bruselu, kde tvrdě kritizoval premiéra Klause za jeho postoje k Evropské unii a kde učinil celou řadu dalších kritických prohlášení. Při své nedávné cestě na Slovensko Zeman pro změnu kritizoval slovenskou vládu za některé její kroky. Při jiné příležitosti Zeman argumentoval, že Rusko by se v budoucnosti mělo stát členem Evropské unie. Další výroky lze očekávat.

Tyto Zemanovy aktivity znamenají, že česká zahraniční politika má nyní v podstatě čtyři zdroje--ministra zahraničí, premiéra, prezidenta, a předsedu parlamentu. V situaci, kdy je ale předsedou parlamentu vůdce opozice, bude složité rozpory mezi předními ústavními činiteli vždy zcela uhladit. Přitom je jasné, že je v zájmu České republiky, aby odsud nezaznívala poněkud zmatená a kakofonní směsice hlasů. ale jednotný hlas.

Mnozí zahraniční činitelé budou samozřejmě schopni rozlišit mezi oficiálními prohlášeními a mezi osobními názory neortodoxního lídra sociálních demokratů, ale mnozí budou zmateni, pokud bude současná situace pokračovat. Jediným politikem, který do této zahraničně politické směsi různících se hlasů může vnést alespoň určitou jednotu, je prezident Havel. Je v zájmu České republiky, aby se Havel pokusil zahraničně politické aktivity menšinové vlády a opozičního lídra v roli předsedy parlamentu do jisté míry koordinovat.

Je pravděpodobné, že vláda a ministerstvo zahraničí mohou takovou Havlovu iniciativu vidět jako jisté snížení jejich vlastního vlivu v zahraniční politice. Je ale také zřejmé, že již tím, že koalice souhlasila se zvolením Zemana do role jednoho z nejvýše postavených českých státníků, mu chtě nechtě dala možnost, aby v zahraniční politice působil a tedy mu v jistém slova smyslu část zahraničně politického vlivu odevzdala. Nyní jde tedy zapotřebí Zemana do jisté míry přizvat k formulování oficiální zahraniční politiky a učinit jej tak za ní spoluodpovědným.

Vůdce sociálních demokratů již několikrát ukázal, že mu leží na srdci stabilita této země a její dobré jméno. Pokud umožnil existenci menšinové vlády, měl by bud respektovat její právo vytvářet zahraniční politiku a nebo se na formulování zahraniční politiky sám aktivně spolupodílet. Pokud se nepodaří zahraničně politické aktivity nejvyšších činitelů koordinovat, hrozí nebezpečí, že Česká republika ztratí zahraničně politický kredit, který si během své existence vydobyla.

Je na vládě, aby zahraničně politické názory Zemana a jeho strany brala v potaz. V některých oblastech, zejména při vyjednáváních s Evropskou unií, může mít taková spolupráce a hlas sociálních demokratů pro Českou republiku pozitivní přínos. Na Zemanovi je, aby začal rozlišovat mezi tím, kdy mluví jako individuální politik, kdy jako lídr opoziční strany, kdy jako předseda parlamentu, a kdy jako státník reprezentující Českou republiku. Je také na čase, aby si uvědomil, že přijetím postu předsedy parlamentu přijal na sebe i odpovědnost za spoluutváření image této země a že ať už promluví na jakékoliv ze čtyř zmíněných rovin, je v zahraničí vždy vnímán i jako mluvčí této země.

Lidové noviny - 2. 9. 1996