You are here: Home Články / Articles 1996 O rozkročování, nálepkách a matení pojmů

O rozkročování, nálepkách a matení pojmů

Znepokojen volebními výsledky, představitel nejsilnější vládní strany učinil nedávno prohlášení, že jeho strana, která sebe samu vidí jako pravicovou, se potřebuje rozkročit směrem do středu, aby získala více voličů. V politické a mediální debatě, která toto prohlášení následovala, se nešetřilo pojmy, jako je politický centrismus, liberalismus, či konzervatismus. Byli jsme svědky dalekosáhlých diskusí o tom, zdali by se ODS měla rozkročit více doleva či do prava, nebo se nerozkročit vůbec. Argumentovalo se, že rozkročí-li se příliš, bude jednou nohou takříkajíc v levicovém území sociálních demokratů.

V tomto volném užívání ustálené politické terminologie se zapomnělo na to nejdůležitější--že totiž většina těchto pojmů a nálepek dává v české (a východoevropské realitě obecně) pramalý smysl. Ve všech postkomunistických společnostech je zatím problematické mluvit o klasické levici, středu a pravici. A pokud můžeme s jistou opatrností použít alespoň těchto nálepek, je přinejmenším stejně problematické používat nálepek, jako je konzervativní, liberální, či dokonce socialistický k označení reálně existujících a životaschopných politických proudů . Hlavní dělící linie ve všech postkomunistických společnostech nejsou ty, které známe ze západních demokracií, ale mnohem jednodušší rozdělení politických subjektů na ty, které můžeme popsat jako demokraticky a reformě orientované a ty druhé, nejlépe popsatelné bud jako populistické, nacionalistické nebo extrémistické.

Jak ukazují volební výsledky v různých zemích bývalého východního bloku, voliči si často nevybírají strany podle toho, zdali se takové strany pasují na pravicové či levicové, či středové, ale na základě mnohem pragmatičtějších hledisek. Ve většině těchto zemí má ještě stále největší úspěch docela obyčejný populismus, ať už je servírován na jakémkoliv ideologickém talíři. A v mnoha zemích též ještě stále až příliš záleží na tom, jak jsou veřejností vnímány osobnosti, které stojí v čele stran.

V České republice se velká většina lidí hlásí k politickému středu, ale takzvané středové strany téměř nikdo nevolí. Vysvětlení se nabízejí dvě: bud občané nerozumějí politickým nálepkám, které jsou jim v průzkumech nabízeny, nebo naopak jsou to politické strany, kdo se mylně nálepkují--tedy voliči ve skutečnosti cítí, že některé strany z těch, které sebe sama označují za pravicové či levicové, jsou ve skutečnosti na pravo-levé škále jen těžko zařaditelné a vnímají je tudíž jako centristické. Někteří političtí myslitelé tvrdí, že politický centrismus je ve skutečnosti možné vymezit jedině negativně--tedy právě jako absenci jasných pravicových či levicových postojů. Je také docela dobře možné, že pod pojmem centrismus myslí mnozí občané liberalismus, který vskutku nemusí být vždy nezbytně ani striktně pravicový, ani striktně levicový.

A zdá se, že právě zde se nachází jádro pudla. Navzdory nejrůznějším nálepkám, které si strany dávají a které jsou jim dávány v médiích, všechny české parlamentní neextrémistické strany se vyznačují především tím, že jsou "rozkročeny" od pomyslného politického prava do pomyslného leva nebo naopak--záleží na okolnostech a přístupu ke konkrétním problémům. Všechny tyto strany se sice snaží na deklarativní úrovni vystupovat jako ideologicky jasně vyprofilované na pravo-levé škále ale v přístupu k řešení konkrétních problémů jsou v podstatě ideologicky amorfní. V mysli voličů, jak se zdá, nerozhoduje ideologická škatulka, do níž lze tu kterou stranu zařadit, ale především image kompetentnosti té které strany, přístup k řešení nejpalčivějších problémů, a politické vystupování--tedy styl.

Ve výzvě Josefa Zieleniece o potřebě změn v ODS jsou v tomto kontextu mnohem důležitější slova o nutnosti "přívětivější tváře" ODS nežli slova o pomyslném ideologickém "rozkročení se" ODS směrem ke středu, jimž bylo věnováno tolik mediální pozornosti. To, co stálo ODS volební body nebyla větší či menší pravicovost , ale především její rostoucí image jisté zkostnatělosti, černobílého vidění světa, a arogance. Je otázkou, zdali je takový image zasloužený. Ať už je odpověď jakákoliv, je ale pravděpodobné, že ODS jen těžko zlepší své voličské šance vnitrostranickými diskusemi o tom, zdali by měla být stranou liberální či konzervativní či pomyslným ideologickým "rozkročováním se", pokud se takové rozkročování nebude rovnat především větší vnitřní názorové pluralitě.

Pro většinu voličů v postkomunistických státech, včetně České republiky, se ustálené západní politické pojmosloví nezdá být důležitým vodítkem. A většina politických stran není tím, nebo alespoň nejedná v souladu s tím, za co se v takovém pojmosloví označují. Klausova ODS má ve své denodenní politice stejně daleko ke konzervativně-liberální straně, jako má Strana demokratické levice Alexandra Kwasnievského v Polsku k typické straně socialistické.

V těch zemích východní Evropy, které to myslí vážně se vstupem do evropských struktur a tedy i ekonomickou a společenskou transformací (bez níž je takový vstup nemožný), jsou základní mantinely reformních a postreformních kroků dosti přesně narýsovány evropskými a světovými finančními institucemi. Když se takto přesně vymezené hřiště spojí se všeobecným matením politických pojmů, není divu, že polští "postkomunisté" mohou být radikálnějšími (a v ustáleném pojmosloví tedy pravicovějšími) reformátory nežli takzvaná pravice. A není divu, že "konzervativně-liberální" ODS je v některých směrech "socialističtější" nežli Zemanovi socialisté.

Možná to vše jednoduše znamená, že jak ODS tak polská Strana demokratické levice jsou prostě v tomto historickém momentu viděni jako kompetentnější nežli jejich političtí soupeři a lépe uzpůsobeni k uskutečnění těch reformních kroků, kterých je právě nyní zapotřebí. Zdali se tak děje s pomocí levicové či pravicové politické rétoriky a nálepek se zdá být důležité pouze do té míry, že přílišný důraz na levicovost či pravicovost mnoho voličů v postkomunistických zemích odpuzuje.

Lidové noviny - 27. 8. 1996