You are here: Home Články / Articles 1996 Politik mnohobarevného světa

Politik mnohobarevného světa

Předseda poslanecké sněmovny a lídr sociálních demokratů Miloš Zeman po svém nedávném setkání s prezidentem Václavem Havlem, s poukazem na prezidentovu morální autoritu, prohlásil, že si přeje, aby Havel vystupoval ve sněmovně častěji než dosud. Jeho slova představují závan čerstvého vzduchu na české politické scéně. V posledních čtyřech letech byl Havel totiž do jisté míry na domácí scéně izolován a zredukován na jakéhosi státního ceremoniáře, jehož názory navíc často zavdávaly důvod jak některým novinářům tak mnohým politikům, zejména z Občanské demokratické strany (nepočítáme-li pravicové a levicové extrémisty) , nejenom ke kritickým reakcím ale často až ke zbytečným, žlučovitým útokům.

Skrytá nebo i otevřená animosita lídrů ODS vůči Havlovi je, a vždy byla, těžko pochopitelná. Částečně se mohlo jednat o osobní ješitnost ve vztahu k osobnosti, která většinu českých politiků lehce zastiňuje. Ale ze všeho nejvíce se zřejmě jednalo o obavy, aby nejpopulárnější český politik neubíral svým postavením z lesku nejsilnější politické strany a aby jeho úřad nezastiňoval svým významem postavení vlády, která si svůj mandát k vládnutí vydobyla na základě voleb. V některých případech se jednalo i o konkrétní názorové rozdíly v otázkách, jakými byla územní samospráva, ombudsman, či občanská společnost. Někteří pravicoví politici a novináři Havla vždy podezřívali z toho, že jeho smýšlení je v podstatě levicové.

Problémem je , že toho ideologické škatulkování, kterému tak snadno podléhají duchové menšího kalibru nežli je český prezident, se na Havla dá jen těžko vztáhnout. Pokud je Havla vůbec možné nějak zaškatulkovat, pak nikoliv v politické terminologii. Havel je především humanista, jehož hlavním zájmem je a vždy byl lidský rozměr nejenom politiky ale i jakékoliv jiné lidské činnosti. Nikdy nebylo pochyb o tom, že mu záleží na ekonomické transformaci stejně tak jako vládní koalici--pouze tuto transformaci odmítal vidět jako pouhou politicko-ekonomickou a technokratickou ideu. Nikdy nebylo též pochyb o tom, že mu jde o stejné zahraničněpolitické směřování jako vládní koalici a že pro toto směřování vykonal díky své autoritě v zahraničí přinejmenším tolik jako vláda. Je do určité míry neštěstím, že někteří vládní politici, zejména z ODS, nepochopili, že v Havlovi mají především spojence.

Je pravda, že během rapidní transformace zatlačení Havla do pozadí, nebo jeho dobrovolné stažení se, bylo do určité míry logické. V období, kdy se celá společnost nacházela v transformačním tunelu, v němž většina společenské energie byla nasměrována právě do hospodářských reforem, muselo být vidění světa, chtě nechtě, do značné míry černobílé--tak, jak tomu v tunelech bývá. Václav Klaus a ODS byli v tomto období úspěšní především proto, že vystihli potřebu společnosti po tomto černobílém vidění a mluvili jednoduchým černobílým jazykem.

Jak ale sám Václav Klaus několikrát prohlásil ještě před volbami, období transformace je v podstatě u konce. A s tím, jak se společnost začala vynořovat z černobílého světa transformace do mnohobarevné krajiny politické "normálnosti", začal poněkud selhávat právě onen černobílý jazyk, který si ODS tak dobře osvojila, a začal růst význam politiků, kteří mohou společnost oslovit jazykem mnohobarevného světa. Odtud též částečně pramení úspěch sociálních demokratů, kteří nejenom vystihli potřebu společnosti začít se vážně zabývat posttransformačními problémy ale i potřebu existence skutečné opozice--tedy existence skutečné politické diskuse.

Václav Klaus je politikem dostatečně talentovaným a učenlivým, aby tuto změnu pochopil a přizpůsobil se. Bude ale také nutné, aby jeho strana a částečně i on sám též změnili jejich postoj právě k Havlovi, který je na české politické scéně symbolem multidimenziálnosti, komplexnosti a barevnosti vidění světa. Koaliční spojenci ODS, zejména ODA, už Havlův význam dávno pochopili. Někteří vedoucí politici ODS, jako Miroslav Macek a Milan Uhde, si ale ještě těsně před volbami a ani po volbách nedokázali odpustit laciné útoky na prezidenta. Bylo by zajímavé zjistit, kolik procent voličské podpory protihavlovské postoje ODS stály.

Havel se z voleb vynořil jako hlavní stabilizující faktor na domácí politické scéně. Ačkoliv jeho politický vliv se v patové situaci zněkolikanásobil, prezident nepodlehl pokušení jít za rámec svých ústavních pravomocí při sestavování vlády, z čehož jej před volbami obvinoval právě Macek. Naopak: počínal si věcně a střízlivě v prostředí politické hysterie probuzené volebními výsledky, na něž ani většina koaličních politiků ani většina novinářů nebyla vůbec připravena.

I nyní, kdy zdaleka není zažehnána možnost politické či dokonce ústavní krize, Havel zůstává hlavním stabilizujícím prvkem. A jak naznačují průzkumy veřejného mínění, zůstává i nejpopulárnějším českým politikem. Obě nejsilnější politické strany mohou z úzkého přimknutí se k Havlovi a nebo alespoň z korektních postojů k němu, a z jeho názorů, pouze těžit. Sociální demokraté to již pochopili; na ODS tento krok, v jejím vlastním zájmu, teprve čeká.

Lidové noviny - 15. 7. 1996