You are here: Home Články / Articles 1996 Povede česko-německá deklarace k usmíření?

Povede česko-německá deklarace k usmíření?

Česko-německá deklarace, jejíž text byl neplánovaně zveřejněn německými a českými médii, je mnohem solidnějším a závažnějším dokumentem, než jaký se dal očekávat na základě komentářů předních českých politiků. Tento charakter deklarace ale bude též největší překážkou pro její akceptování radikály na obou stranách hranic.

Z českého hlediska je nejdůležitějším bodem deklarace vyjádření politování nad poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců. Tato formulace se v podstatě rovná Němci dlouho požadované--i když jen nepřímé--omluvě ze strany Čechů. Je pravděpodobné, že se koaliční politici budou snažit argumentovat, že se v pravém smyslu o omluvu nejedná. Z jejich strany jde totiž o politické salto, neboť jakýkoliv druh omluvy či formálního politování nad vyhnáním jako takovým (nikoliv jen nad některými jeho aspekty) byl až dosud striktně odmítán. Prezident Václav Havel, který se o podobnou omluvu kdysi pokusil, zůstal zcela izolován.

Z německého pohledu je naopak nejdůležitějším a nejodvážnějším krokem prohlášení, že obě strany nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Tato věta by teoreticky mohla podstatně ztížit cestu sudetským Němcům k tomu, aby se v budoucnosti domáhali odškodnění a dalších politických ústupků. Zatímco české vyjádření lítosti nad odsunem je výhrou německé strany, je deklarativní učinění tlusté (politické a právní) čáry za minulostí výhrou strany české.

Deklarace je do jisté míry asymetrická tím, že se Německo zavazuje ke splnění více věcí nežli strana česká. Kromě toho, že Německo přiznává historickou odpovědnost za události, které vedly k vyhnání a lituje utrpení a křivd, které byly způsobeny českému lidu, zavazuje se též přispět větším dílem nežli strana česká do společného fondu budoucnosti. Pro nás nejdůležitějším německým závazkem ale je jednoznačné vyjádření podpory pro české snahy o vstup do Evropské unie a NATO. Až dosud se totiž mělo za to, že právě neuspokojené požadavky sudetských Němců by mohly zkomplikovat českou cestu do Evropy. Německo se jako stát zavazuje jít v této otázce v podstatě přes hlavy sudetských Němců, pokud bude deklarace přijata.

Co v deklaraci chybí a její účinek trochu oslabuje, je jasný německý závazek, že odškodní české oběti nacismu. Na druhé straně se německá strana ale obecně hlásí ke své odpovědnosti vůči obětem nacismu. Budoucí projekty financované ze společného fondu mají být ku prospěchu především právě těmto obětem.

Tím, že je deklarace jasnějším a silnějším dokumentem, nežli se očekávalo, bude též nepochybně terčem silnějších reakcí a útoků. Její předčasné zveřejnění tomu nahrává. O deklaraci se nyní nebude diskutovat pouze "kontrolovaně", v rámci diplomatického dialogu na nejvyšší úrovni, ale dají se očekávat emotivní reakce na obou stranách. Sudetští Němci již svou nespokojenost s deklarací dali najevo. Čeští odpůrci jakýchkoliv ústupků sudetským Němcům, včetně vyjádření lítosti, jistě na deklaraci zaútočí ze svých pozic.

Pro neradikální křídla obou společností je ale deklarace mnohem lepším dokumentem, nežli se dalo čekat. Pokud se nyní stane obětí emocí, bude to tak trochu zaviněno způsobem, kterým se o ní vyjednávalo. Je jasné, že celý text deklarace nebylo možné průběžně zveřejňovat, tak jak se o ní vyjednávalo a jak se v ní udály změny. Na druhé straně se téměř dalo předpokládat, že skutečnost, že se s deklarací zacházelo jako s vysoce výbušnou náloží, se zahraničněpolitickým pyrotechnikům nemusí vyplatit. Skutečnost, že Prezident Havel je právě v této chvíli upoután na lůžko a nebude se do případné vzrušené diskuse vložit, činí celou situaci ještě ironičtější.

Zejména z české strany budou ale jakékoliv útoky na deklaraci poměrně licoměrné. Česká strana přijetím deklarace může pouze získat. Tím, že my, Češi, se nepřímo omluvíme za největší akt etnického čištění v historii poválečné Evropy--i když nás k němu dovedly, jak naznačuje deklarace, předchozí německé činy--je tím nejmenším, co jsme v zájmu vzájemného usmíření mohli udělat. Zároveň se ale jedná o akt nesmírně důležitý, neboť do jisté míry otvírá dialog s naší vlastní minulostí.

Největší přínos deklarace je totiž právě v tom, co nebylo tak zcela jejím hlavním záměrem. Nejde zde pouze o jisté urovnání česko-německé minulosti v zájmu lepší česko-německé (a v našem případě evropské) budoucnosti. Jde zde o to, že nás deklarace obrací čelem právě k naší vlastní minulosti. V překotném chvatu transformace posledních sedmi let jsme totiž zatím neměli čas se zastavit a ohlédnout. Příliš snadno jsme opět přijali tezi, že jsme v různých historických souvislostech vždy byli především obětí někoho jiného. Že nám naše činy byly vnuceny zvenčí.

Tím, že se deklarace neomezuje na konstatování, že jsme byli v případě odsunu sudetských Němců pouze nevinnými, pasivními vykonavateli vůle válečných mocností, přesunuje odpovědnost za naše vlastní činy z velké části na nás. Takový pohled na naší nedávnou minulost, včetně našeho chování během nacistické okupace a za komunistického režimu, nám může být dlouhodobě ku prospěchu.

Je jasné, že právě jisté přijetí odpovědnosti za naše činy po druhé světové válce, které z deklarace vyplývá, nebude po chuti těm, kteří trvají na alibistickém výkladu naší vlastní historie. Je dokonce možné, že se těmto kritikům podaří deklaraci zablokovat--například tím, že do ní prosadí změny v parlamentní rozpravě. Jedná se především o ty, kteří o smíření s Německem v podstatě nestojí. To totiž není možné bez přiznání odpovědnosti za minulé křivdy na obou stranách.

Svobodné slovo - 11. 12. 1996