You are here: Home Články / Articles 1996 Provincialismus, vlastenectví a (opatrné) světoobčanství

Provincialismus, vlastenectví a (opatrné) světoobčanství

Lidové noviny uveřejnily 27. listopadu rozsáhlou polemiku Mojmíra Povolného s mým článkem o českém provincialismu, který byl publikován v časopisu Nová Přítomnost. Nejprve bych se chtěl pozastavit jak nad nedostatkem profesionalismu Mojmíra Povolného tak, v tomto případě, Lidových novin. Bylo by přirozené, kdyby Povolný uveřejnil takovou polemiku v tom časopise, kde se objevil můj původní článek, a kde si ho tedy čtenáři mohli přečíst. Z mého článku dělá karikaturu především svým shrnutím. To je možné proto, že svůj článek adresuje čtenářům, kteří ve velké většině článek nečetli. Lidové noviny se pak publikováním této polemiky--bez toho, aby též přetiskly můj původní článek--dopouštějí čehosi, co jsme znali v předchozím režimu. Tam se také občas vedly "polemiky" s tím, co většina čtenářů neznala.

Povolnému se nelíbí, že český provincialismus údajně ilustruji pouhými karikaturami. Domnívám se ale, že uvedené příklady českého provincialismu, jako je například nedůvěra některých českých politiků a občanů k širšímu kontextu přesahujícímu naše politické zápectnictví a opatrnost--projevující se například nedůvěrou k evropské integraci--nejsou karikaturami. Stačí se podívat právě na průzkumy veřejného mínění, které Povolný (zřejmě bez toho, aby si skutečné průzkumy prostudoval) uvádí na podporu svých argumentů, a které prý ukazují, že většina Čechů chce do NATO a Evropské unie. Podle skutečných průzkumů o vstup do NATO stojí zhruba jedna třetina lidí, jedna třetina neví, a jedna třetina je proti. Podpora pro vstup do Evropské unie se pohybuje okolo 50 procent--a klesá.

Tato čísla ostře kontrastují například s Polskem, kde je pro vstup do obou organizací jednoznačně více než 80 procent lidí. Je samozřejmé, že důvody pro nedůvěru Čechů v tyto dvě organizace jsou různé a bylo by nutné je pečlivě zkoumat. Ale mezi těmi důvody zcela nepochybně je i naše vrozená nedůvěra k věcem, které přesahují naše česká humna. Navíc nedůvěra reprezentovaná a dále živená ambivalentními postoji některých českých politiků, kteří je odívají do hávu polemizujícího euroskepticismu.

Povolný argumentuje, že Češí nejsou o nic více provinciální nežli jiné evropské národy. Pokud si přečetl můj článek pečlivě, ví, že jsem poukázal na provincialismus i jinde, například v Rakousku či Bavorsku. Účelem článku nebylo jakési sebebičování. Jeho účelem bylo rozpoutat diskusi o poměrně vážném jevu. Totiž, že provincialismus v českém pojetí do určité míry nepříznivě interferuje právě s tím, na co Mojmír Povolný v závěru svého článku apeluje slovy Masaryka: se skutečným patriotismem a světoobčanstvím. Jinými slovy: provincialismus v českém pojetí není jen jedním z mnoha společenských jevů, ale je v mnoha oblastech ještě stále určující pro náš náhled na svět a ovlivňuje i výkon politiky.

Možná neškodí se též zamyslet nad tím, proč můj článek tolik rozčilil právě Povolného. Je to především proto, že mnozí lídři některých zámořských krajanských organizací, jakým je i Mojmír Povolný, jsou občas čímsi, co se dá nazvat "Češi z profese". Své profesionální bytí a identifikaci vystavěli na svém "češství" nebo "českoslovenství".

Když jsem v roce 1981 coby čerstvý emigrant přijel do New Yorku, pracoval jsem nejprve v různých zaměstnáních, včetně českých restaurací na Manhattanu. Tam se občas scházeli právě představitelé nejrůznějších krajanských organizací. Coby čerstvému přistěhovalci mi bylo brzy jasné, že mnoho z těchto lidí bylo, jak se řekne pěkně anglicky, "out of touch". Jinými slovy: nerozuměli už téměř vůbec české realitě "doma". Většina z nich názorově zamrzla kdesi v období své vlastní emigrace. A většina z nich byla "profesionálními" Čechy nebo Čechoslováky.

Zatímco lobbistická sdružení mnohem menších národů dokázala vládu Spojených států rozhýbat k akci, česká sdružení byla často zahleděna více do svých knedlíků a folklóru. Ačkoliv mnohá karajanská sdružení konala záslužnou práci, mnozí z profesionálních zámořských vlastenců si s sebou importovali nejhorší rysy českého provincialismu, které život v etnickém ghettu ještě prohloubil. Právě proto se některé z těchto organizací například dívaly s despektem na činnost československých disidentů. Nepochopili, že mnozí disidenti, jako právě nynější prezident Václav Havel, se naopak díky své osobní odvaze dokázali stát skutečnými světoobčany--přesto že i oni byli též zajatci určitého ghetta.

Není dobré se sebebičovat ale ani odbýt celý problém s tím, že se jedná o problém marginální. Provincialismus, coby nemoc, má totiž mnoho výhonků, včetně xenofobie a rasismu, do kterých přerůstá ve svých extrémních a někdy i méně extrémních podobách. Ve svým mírnějších polohách se pak situuje právě do polohy "co je české, to je hezké", a každý pokus o kritickou diskusí našich horších vlastností, ale i některých horších aspektů naší historie, je nemožný, neboť jej zastánci takového názoru považují za útok na jejich vlastní omezenou identitu.

Lidové noviny - 29. 11. 1996