You are here: Home Články / Articles 1996 Rovné volební právo u nás i ve světě

Rovné volební právo u nás i ve světě

Vůdce českých Republikánů vystoupí v parlamentu a beztrestně napadne romskou menšinu. On sám a jeho parlamentní frakce, čítající 18 poslanců, reprezentují zhruba 8% voličů, tedy několik set tisíc lidí. Několika set tisícová romská menšina, která je v parlamentu beztrestně napadána, nemá mezi poslanci jediného zástupce a nemůže se tedy bránit.

Zastánci striktně liberálního pojetí demokracie pokrčí rameny. To, že Romové nebo Slováci, kterých v Čechách též žije několik set tisíc, nemají parlamentní zastoupení, je přece zdánlivě především jejich vlastní vina. Nedokáží-li se Romové účinně zorganizovat, nemohou mít v parlamentu zastoupení. Práva každého občana, včetně práv volebních, jsou a musí být přeci stejná a rovná. Porušení takové rovnosti je považováno za základní prohřešek proti demokratickým pravidlům.

Podíváme-li se ale například na situaci Romů, je již při zběžném pohledu jasné, že jejich práva nejsou ani zdaleka "rovná". Aby se Romové mohli, jako menšina, vůbec dostat do parlamentu, muselo by jich ve společnosti být více než oněch pět procent potřebných k získání parlamentních křesel. I kdyby jich oněch pět procent skutečně bylo, museli by všichni jako jeden muž volit jednu jedinou stranu reprezentující jejich zájmy. Nejenom, že je něco takového fyzicky i politicky nemožné, ale navíc je v takovém předpokladu obsaženo i popření práva, které patří neromské většině--tedy organizovat se nejenom podle etnických ale i podle občanských a ideových linií. Romové jsou navíc menšinou nejrůznějšími způsoby handikepovanou, pro níž není snadné účinně se organizovat.

Je možné namítnout, že zástupci etnických menšin, jako je například ta romská, mají přece možnost kandidovat na kandidátkách ostatních, neromských stran. Problémem je, že se takoví menšinoví politici pak stávají především zástupci takové strany a teprve až pak mohou hájit práva své menšiny. Navíc je něco takového možné pouze ve volebním systému spoléhajícím na proporcionální zastoupení--tedy systému, v němž ve velkých obvodech proti sobě soutěží především strany a jejich kandidátky. V takovém systému se některé strany nad reprezentanty menšin mohou občas skutečně "slitovat" a dát je na volitelné místo na jejich kandidátce. V systému většinovém pak zástupci menšin mají šanci pouze v obvodech, kde většinu obyvatelstva tvoří právě taková etnická menšina. V České republice, kde jsou etnické menšiny roztroušeny po celém území, většinový systém jejich šance na parlamentní (v našem případě senátní) reprezentaci téměř zcela eliminuje.

Je skutečně "rovný" takový volební systém, který již dopředu vylučuje reprezentaci etnických menšin? Je skutečně spravedlivé a demokratické, že v českém parlamentu sedí početná skupina rasisticky orientovaných republikánů a jejich (početné) oběti přitom nemají šanci se politicky hájit nebo jim alespoň oponovat? Není takové volební právo "rovné" pouze pro neetnickou většinu?

Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoduché a různé demokratické společnosti se s nimi vypořádávají různým způsobem. V americkém modelu například došlo během let především diky přirozenému vývoji k postupnému, a v posledních letech prudkému, nárůstu zástupců menšin v obou komorách kongresu. Podařilo se to nejenom díky nárůstu počtu lidí patřících k menšinám, ale především díky rostoucímu vědomí, že demokracie není diktatura většiny, a vědomí, že skutečná demokracie se pozná především podle toho, do jaké míry většina chrání a respektuje práva menšin.

V jiných zemích a v různých historických obdobích pak byl pro zástupce menšin v parlamentech například vyhrazen určitý počet křesel. Podíváme-lise k našim višegrádským sousedům, najdeme též různé přístupy. Například v Polsku pro strany reprezentující menšiny neplatí pětiprocentní hranice potřebná pro získání křesel v Sejmu. Zástupci striktně liberálního pojetí demokracie sice protestovali proti tomuto "zvýhodnění" menšin na úkor většiny, poukazujíce na porušení rovnosti volebního práva, ale nakonec se prosadil názor, že bez pomoci většiny nemají etnické menšiny šanci, aby byly na politické scéně slyšeny.

V Maďarsku bylo sice garantované zastoupení menšin v parlamentu zrušeno novelou volebního zákona v roce 1993, ale zároveň byl přijat zákon podstatně rozšiřující práva menšin na samosprávu. Politici v Maďarsku musí tyto samosprávné útvary menšin respektovat a brát v potaz.

Maďarská menšina na Slovensku se byla schopna prosadit pouze proto, že její velikost jí umožnila překonat pětiprocentní hranici. Slovenští Romové již tak dobře nedopadli a ve slovenském parlamentu po nich není ani vidu ani slechu. Navíc vývoj na Slovensku směřuje, jak se zdá, ke změně proporcionálního volebního systému na systém většinový, v němž budou volební obvody nakresleny takovým způsobem, že parlamentní zastoupení Maďarů v podstatě zmizí. Zdá se, že postoj k menšinám je do jisté míry měřítkem demokratičnosti toho kterého systému. Slovensko v tomto pohledu nedopadá dobře.

Dobře ale nedopadá ani Česká republika, která sebe samu tak často pasuje na lídra postkomunistických zemí. Neexistují zde ani kolektivní menšinová práva, která prosazuje Maďarsko, ani politické výhody poskytované většinou menšinám, které nabízí Polsko. Když se etnické menšiny stanou terčem takového útoku, jaký nedávno předvedl Miroslav Sládek, musí pouze doufat, že v politické aréně se jich zastane zástupce některé z demokratických stran většiny--samy se bránit a upozorňovat na své zájmy v podstatě nemohou. Je na každém z nás, abychom posoudili, do jaké míry je lpění na pomyslné rovnosti v tomto případě spravedlivé a skutečně demokratické.

Lidové noviny - 13. 8. 1996