You are here: Home Články / Articles 1996 Senát a jeho role

Senát a jeho role

Horní komory parlamentů, obvykle nazývané Senát, existovaly v různých zemích a různých historických údobích z odlišných důvodů, ale vždy měly podobnou hlavní funkci--tedy sloužit jako jakási dodatečná forma kontroly legislativní práce dolních sněmoven. Senát má tradičně za úkol především sloužit jako jakési legislativní síto vůči sněmovně tím, že má možnost zákony sněmovně vracet a některé její kroky úplně vetovat. V některých zemích má též pravomoci, které patří pouze jemu, jako je například vyslovování souhlasu s mezinárodními smlouvami.

Pokud jde o genezi senátů, měly bud ztělesňovat určité rozdíly mezi zástupci patricijské vrstvy, kteří zasedali v horní komoře a nebyli často ani voleni a "plebejskou", obvykle demokraticky volenou, dolní sněmovnou. V této roli Senát sloužil jako jakási rada moudrých, která nepřímo dohlížela na práci sněmovny. V mnoha zemích se pak Senát přeměnil v instituci, která poskytla hlas regionům, republikám federací, či různým spolkovým zemím v těch státech, kde takové podrozdělení státu hrálo významnou roli. Zatímco v dolních komorách byla každá taková menší teritoriální jednotka reprezentována takovým počtem poslanců, který obvykle odpovídal počtu obyvatel v ní žijící, v horní komoře měl každý region, republika federace, či spolková země stejné početní zastoupení. Senát tedy hrál funkci jisté obrané hráze proti tyranii větších územních celků na úkor menších.

V České republice existence Senátu vybočuje z těchto historických tradic. Neexistují zde ani přežívající tradice patricijsko-plebejského rozdělení společnosti, jako tomu je ve Velké Británii, ani podrozdělení státu do funkčních regionů či spolkových zemí. Hlavním důvodem pro existenci Senátu je tedy racionální snaha vytvořit jedno dodatečné legislativní síto, které má za úkol zkvalitňovat legislativní práci dolní sněmovny a tím i tedy celý právní systém. Je sice možné, že s vytvořením regionů dojde též k pokusům spojit funkce Senátu s reprezentací jednotlivých regionů, ale zatím tomu tak není. Volební okrsky vytvořené pro volby do Senátu jsou uměle vytvořenými jednotkami, které nereprezentují žádné tradiční nebo ústavně stanovené regionální zájmy.

V tom také spočívá omezení role českého Senátu a senátorů. Ústava svěřuje horní komoře v podstatě pouze roli druhotné kontroly zákonů přijatých dolní sněmovnou, které Senát může bud vetovat nebo pozměnit. Sněmovna pak může takové veto přehlasovat, i když je k tomu zapotřebí většího počtu poslanců. Sněmovna nemůže senátní veto přehlasovat pouze v úzkém okruhu případů, například při odmítnutí ústavního zákona. Bez Senátu není například taktéž možné zvolit prezidenta. Senát, který je nerozpustitelný, plní roli sněmovny v době, kdy je rozpuštěna, ale všechna jím přijatá zákonná opatření musí být sněmovnou dodatečně schválena hned na její první schůzi.

Budoucí senátoři budou voleni v malých obvodech většinovým systémem. To znamená, že budou v přímějším styku s voliči a budou se jim příměji odpovídat nežli poslanci, kteří jsou voleni na kandidátkách politických stran na základě proporcionálního systému ve velkých obvodech. Tato skutečnost zavdala důvod k úvahám o tom, že senátoři by mohli kromě svých legislativních funkcí reprezentovat místní zájmy svých obvodů a sloužit do jisté míry coby jakýsi ombudsmani, na něž se jejich voliči mohou obracet se svými problémy.

Ačkoliv ústava nic takového nezakazuje, jediný způsob, jakým by senátoři mohli takové lokální zájmy prosazovat, je, že by na ně brali ohled při hlasování v Senátu o zákonech schválených dolní sněmovnou. Ústava jim v podstatě nedává žádný jiný prostor pro prosazování zájmů jejich volebních okrsků či jiných partikulárních zájmů.

Na druhou stranu je jasné, že Senát je novou institucí, která ve své nevyzkoušenosti je do jisté míry elastická. Bude v mnohém záležet právě na senátorech, jaký obsah Senátu dají. Ačkoliv senátoři mají poměrné úzký ústavní prostor pro prosazování různých zájmů, budou nicméně veřejnými činiteli, kteří budou mít jistý politický vliv. Výkonná moc sice není ústavně povinna na jejich různé podněty reagovat (vláda se zodpovídá pouze dolní sněmovně), ale nikdo nemůže senátorům zabránit, aby nevyužívali takového veřejného fora, jakým Senát bude, k alespoň deklarativnímu prosazování zájmů svých voličů. Senátoři budou též po většině členy politických stran reprezentovaných v dolní sněmovně a mohou tedy svým stranickým kolegům v dolní sněmovně sloužit jako určité mosty ke konkrétním voličským konstituencím.

Znovu je ale nutné zdůraznit, že většina takových aktivit senátorů nemá přímou oporu v ústavě. Prosazování různých, ponejvíce lokálních, zájmů sice nebude protiústavní, ale též neexistují žádné ústavní mechanismy, které by umožnily senátorům převádět takové dobré úmysly do praxe. V této oblasti bude role senátorů spíše politická a bude záležet do značné míry na osobnosti každého senátora, jeho vlivu (zejména v jeho straně), a jeho schopností fungovat jako lidový tribun.

MF Dnes - 19. 8. 1996