You are here: Home Články / Articles 1996 Stát a církve: řešení neřešitelného

Stát a církve: řešení neřešitelného

Otázka restituce církevního majetku již jednou málem přivedla na pokraj krachu snahy vytvořit menšinovou vládu. Když občanské strany pod tlakem lidovců konečně souhlasily s ústupky, ta samá otázka se stala hlavním sporným bodem mezi opozicí a koalicí a znovu ohrožovala vládu. Ačkoliv vládě nakonec byla vyslovena důvěra a parlament neschválil návrh sociálních demokratů přesunout rozhodování o restitucích církevního majetku z vlády na parlament, vláda zůstává pod tlakem. Požadavek schválený parlamentem, aby vláda vypracovala koncepci oddělení státu a církve a financování církví je úkolem téměř nesplnitelným. Opozice si této skutečnosti při schvalování zmíněné resoluce byla dobře vědoma.

Problémem je, že v otázce vztahu církví a státu a restituce církevního majetku, téměř neexistuje cesta, která by uspokojila všechny strany. Jakákoliv střední cesta bude totiž kritizována jak opozicí tak církvemi coby polovičatá a jakékoliv krajní řešení bude odmítnuto bud církvemi nebo opozicí jako pro jednu z obou stran nepřijatelný extrém. Jakékoliv krajní řešení, které by bylo zcela nepřijatelné pro opozici, znamená porážku vlády v parlamentu. A jakékoliv krajní řešení, které by bylo zcela nepřijatelné pro katolickou církev, nebude přijatelné ani pro lidovce. Celý problém by se tak vrátil zpět do lůna vládní koalice, kde začal.

Takovými extrémy jsou zejména "pokračování státních dotací v současném rozsahu a žádné vracení majetku" nebo "vrácení všeho majetku za současného ukončení státních dotací". Je zřejmé, že první extrém, tedy pokračování současného stavu, by byl, alespoň jako dočasné řešení, pravděpodobně přijatelný pro opozici, neboť by se tak zamezilo restitucím, ale nebyl by přijatelný pro katolickou církev a lidovce. Druhý extrém by vyhovoval koalici, zejména Občanské demokratické straně a Občanské demokratické alianci, ale zdá se být nepřijatelný pro církev. Mluvčí biskupské konference Miloslav Fiala už to koneckonců potvrdil.

Pokusy o nalezení třetí cesty ztroskotávají na tom, že v kontroverzi obklopující vztah mezi státem a církvemi jsou na různých rovinách různými způsoby zaangažovány čtyři strany: koalice jako celek, koalice mínus lidovci, opozice, a církev. Najít řešení, které by uspokojilo všechny čtyři strany je v podstatě téměř nemožné.

Dvěma zdánlivě kompromisními návrhy, které se zatím vynořily je především návrh na vrácení majetku církvím v rozsahu navrženém v dodatku ke koaliční dohodě s tím, že by katolická církev byla víceméně donucena prodat část lesů. Zisk z tohoto prodeje by byl použit k financování provozu církve. Hlavním problémem tohoto řešení je, že katolická církev má nejspíše pravdu, když tvrdí, že by výnosy z takového prodeje nestačily na krytí jejích nákladů. Dalším problémem je, že se tím neřeší situace ostatních církví. Výsledek takového řešení by nakonec mohl být ten nejhorší možný: církev by dostala zpět své lesy, část by jich byla donucena prodat, a stát by stejně nemohl ukončit systém dotací, pokud by nechtěl církev nechat finančně padnout.

Druhým kompromisním řešením je návrh církve samotné na zavedení daňových asignací. V takovém systému mají občané možnost odepsat určitou část svých daní jinak placených státu ve prospěch církví. V Itálii, kde se tento systém používá, se jedná o částku 0.8%. Církev by tedy dostala zpět svůj bývalý majetek v rozsahu specifikovaném v dodatku ke koaliční dohodě. Výnosy z tohoto majetku by ale nestačily na pokrytí jejího provozu a rozdíl by byl pokryt právě systémem asignací.

Problémem tohoto řešení je, že se v podstatě jedná o pokračování státních dotací, neboť asignace vlastně reprezentují daně, které by jinak šly přímo do státní pokladny. Zároveň je jasné, že italská norma 0.8% by jen ztěží stačila v České republice, kde se sice ke katolické církvi oficiálně hlásí 4.5 milionu věřících, ale ve skutečnosti je toto číslo v tradičně agnostické české společnosti pravděpodobně mnohem menší. Procento, které by věřící mohli z daní odepisovat ve prospěch církve, by tedy muselo být podstatně větší. Výrazné zvýšení této procentuální meze je ovšem riskantní pro státní pokladnu, neboť nelze odhadnout, kolik lidí by skutečně asignací využilo. Výsledkem by mohla být bohatá církev a chudý stát. V případě druhého extrému, totiž že by asignací využívalo méně lidí nežli se předpokládalo, církev by stejně neměla dostatek peněz na svůj provoz.

Problémem asignací také je, že mohou pomoci tak velké církvi, jakou je církev katolická, ale nemusí už stejnou měrou řešit finanční situaci malých církví, s malým počtem členů, které by navíc kromě asignací neměly majetkové zázemí, jehož by katolická církev nabyla v případě, že jí skutečně bude vrácen majetek.

Dá se předpokládat, že představitelé koalice budou trvat na svém řešení, tedy vrácení majetku, prodání části lesů a současném ukončení státních dotací. Takové řešení je ovšem do značné míry hlavně řešením občanských stran koalice. Nedá se předpokládat, že by lidovci podpořili řešení, které by ve svých důsledcích mohlo přivést církev do ještě větších finančních problémů nežli má nyní. Obě občanské strany v tomto případě stojí v neřešitelné situaci: bud si budou stát na svém a mohou se časem dostat do otevřeného konfliktu jak s církví tak s lidovci, nebo pod tlakem sleví a předloží parlamentu koncepci financování církví, která téměř nemá šanci na schválení většinovou opozicí.

Otázka financování církví je tedy oním druhem problému, který, ať už je řešen jakkoliv, nakonec pravděpodobně vyústí do konfrontace a bude ohrožovat samu existenci vlády. Nebylo by překvapující, kdyby se nedávné vítězství lidovců v této otázce ukázalo být vítězstvím Pyrrhovým, které nejenom znovu povážlivě rozkolísá politickou scénu, ale může, v důsledku nemožnosti najít přijatelné řešení, vyústit do pokračování současné situace státních dotací a žádného vracení majetku. Navíc, při současné nepopularitě vracení majetku církvi mezi širší veřejností, se jedná o problém, který, ačkoliv může nakonec skončit bez řešení, může stát vládní koalici drahocenná procenta volebních preferencí.

Svobodné slovo - 14. 8. 1996