You are here: Home Články / Articles 1996 Vláda a parlament: Světla a stíny

Vláda a parlament: Světla a stíny

Před čtyřmi lety, kdy se v tuto dobu též schylovalo k volbám, by si málokdo z nás uměl představit svou zemi tam, kde je dnes. Tehdy tou zemí bylo ještě stále Československo--stát zmítaný vnitřními rozpory mezi Čechy a Slováky; stát, v němž sice již došlo k prvním zásadním ekonomickým reformám, ale jejichž pozitivní dopad ještě nebyl viditelný; stát, v němž teprve dozrával systém politických stran, které se vynořily z lůn různých občanských fór a hnutí. Volilo se ještě stále jak do republikových tak do federálních zastupitelských orgánů. Zatímco volby v roce 1990 byly především referendem proti komunistickému systému, volby před čtyřmi lety byly referendem o budoucnosti federace. Ačkoliv mnozí argumentovali, že volby nevyzněly jako jednoznačná žádost o rozvod, dnes je jasné, že společný stát to prohrál už tehdy, a to především na Slovensku.

Čeští lídři, v čele s Václavem Klausem, vyšli z logiky výsledků voleb a ve spolupráci se slovenskými kolegy společný stát organizovaně a nenásilně rozpustili--cosi, pro co v historii téměř neexistuje příklad. Nicméně navzdory této politické rozhodnosti Česká republika vznikla tak trochu jakoby mimochodem, jakoby proti své vůli. Nový stát se sice zbavil ekonomické a politické přítěže Slovenska zmítaného nacionalistickými vášněmi, ale od počátku své existence trpěl jistou krizí identity.

Koalice pravicových stran byla schopná dát dohromady vládu, která měla poměrně jasnou a jednotnou představu o směru ekonomické transformace nového státu, ale nebyla nikdy zcela schopná najít jeden hlas, pokud šlo o politické a ústavní kroky. Od počátku se též jednalo o vládu, která sice byla formálně vládou koaliční, ale ve které měla nadpoloviční většinu křesel Občanská demokratická strana, a ve které se o důležitých věcech, rozhodovalo hlasováním. Česká vláda, jako kolektivní orgán, tak často vypadala spíše jako vláda jedné strany, ze které se frustrace menších koaličních stran zaviněná nemožností blokovat ODS často přenášela do parlamentu. Tady koalice vypadala méně harmonicky.

Pokud ale odhlédneme od koaličních rozmíšek, téměř od počátku bylo jasné, že Václav Klaus dal dohromady vládu složenou vesměs z kompetentních odborníků a schopných manažerů, a že navzdory různým, někdy oprávněným, kritikám, které se snášely na jeho hlavu, Klaus sám byl nepochybně tím nejdůležitějším faktorem ve vytváření image kompetentnosti a při formulování politiky vlády.

V komparativním pohledu, pokud hlavními měřítky jsou ekonomická transformace a politická stabilita, se jednalo o politiku vysoce úspěšnou. Malá, etnicky víceméně kompaktní země, která se vynořila z lůna vnitřně rozháraného a ekonomicky stále ještě nestabilního Československa, se stala malým hospodářským zázrakem a ostrovem politické stability uprostřed postkomunistického světa zmítaného nacionalismem, politickými zvraty, a hospodářskými krizemi. Pravděpodobně nejdůležitějším a nejúspěšnějším projektem tohoto období bylo úspěšné završení privatizace. Ačkoliv různé privatizační programy začaly (a některé dokonce i skončily) před nástupem současné vlády, byla to právě Klausova vláda, která dokázala úspěšně prokormidlovat úskalími, která s sebou proces transformace přinesl.

Pro Klause byla privatizace od počátku nejenom ekonomickým ale též politickým projektem. Jak sám několikrát zdůraznil, dobré hospodářské výsledky byly stejně důležité jako politická stabilita. Jinými slovy, proces transformace by nemohl plně uspět bez stabilních politických poměrů. Kupónová privatizace, na níž celá privatizační stavba stála, byla pak především politickým projektem. Jejím prostřednictvím Klaus a jeho vláda učinili téměř šest milionů lidí přímými podílníky privatizačního procesu, vzbudili v nich zájem na jeho úspěchu, a vytvořili obrovskou školu základů tržní ekonomiky. Kupónová privatizace tak vytvořila ono nezbytné zázemí politické stability, které pak zase bylo předpokladem pro celkový úspěch ekonomických reforem. Pravě zde, ve zdařilém kombinování a neustálém hledání rovnováhy mezi politickou stabilitou a ekonomickými změnami, je možné vidět hlavní, vskutku historický, přínos současného předsedy vlády.

Tato téměř úzkostlivá snaha Klause o udržení sociální a politické stability, která mohla být snadno ohrožena například rostoucí inflací či nezaměstnaností, stála v pozadí zdánlivě restriktivních opatření, jakými byla kontrola mezd či opatrná rozpočtová, fiskální a měnová politika. Z dnešního pohledu je jasné, že Klaus a jeho ekonomičtí ministři namíchali v podstatě ten nejlepší možný recept. Hrubý národní produkt začal po dlouhé době opět růst, přičemž loňského roku tento růst přesáhl 5%. Zároveň se postupně snižovala míra inflace--i když ona devítiprocentní míra z loňského roku je ještě stále příliš vysoká a zůstává jediným významným ukazatelem, kde je Česká republika pozadu za západními zeměmi.

Nízká míra nezaměstnanosti, kterou se podařilo udržet během celého procesu reforem, vzbudila celou řadu spekulací, že za nátěrem ekonomických reforem nedochází ke skutečné restrukturalizaci podniků,a že tedy Českou republiku teprve čeká například to, co si už odbylo Polsko. Ve skutečnosti, pod povrchem, bez hlučných bankrotů a sociálního lomozu, došlo v českém průmyslu k podivuhodným změnám. Téměř 600,000 lidí od roku 1989 potichu opustilo průmyslový sektor a bylo absorbováno především rychle expandujícím sektorem služeb. Zároveň po několikaletém, porevolučním poklesu průmyslové výroby, došlo před dvěma lety k jejímu růstu--v tomto roce se předpokládá růst asi o 9.5%. Dohromady tato čísla znamenají, že se podstatně zvýšila produktivita práce.

Lze jmenovat i další úspěchy--například zavedení konvertibility koruny, členství v OECD, rostoucí devizové rezervy a, především, téměř ukončený proces privatizace. Země, kde ještě před šesti lety bylo téměř vše v rukou státu, má nyní jeden z nejrozsáhlejších soukromých sektorů v Evropě. Úspěšně se vyvíjela dokonce i ona tolik kritizovaná kupónová privatizace, kde privatizační fondy sehrály v podstatě pozitivní roli při akumulování kapitálu a ekonomického vlivu, které byly zpočátku roztříštěny mezi miliony drobných akcionářů.

Stinným, a potenciálně škodlivým aspektem celého procesu, zůstává provázanost velkých bank a hlavních investičních fondů. Nejenom, že mnohé z těchto bank mají často značné pohledávky právě u těch podniků, které prostřednictvím investičních fondů kontrolují a které tak nemohou často nemohou nutit k radikálnější restrukturalizaci, pokud nechtějí své pohledávky ohrozit, ale většina velkých bank je ještě stále pod kontrolou státu--kupónová privatizace tak paradoxně vedla k jistému návratu ekonomické moci do rukou státu, či (pokud uznáme, že banky mají jistou autonomii), k vytvoření zárodků státního či korporativního kapitalismu.

Jinou zdánlivě stinnou stránkou je rostoucí deficit v zahraničním obchodu. Zde je ovšem třeba vidět, že rozsáhlé devizové rezervy nejenom České republice umožňují nedělat si s deficitem velké starosti, ale též že velká většina dovozu je západní technologie, tedy investice do budoucnosti.

Zatímco zásadní a úspěšné systémové změny v ekonomice a politická stabilita jsou neoddiskutovatelnými pozitivy, které zřejmě zcela bezpečně vynesou Václava Klause znovu do premiérského křesla, není možné nevidět, že současná vláda si bud často nevěděla rady nebo nepovažovala za nutné se opravdu aktivně zabývat celou řadou podpovrchových politických problémů a změn vyžadovaných ústavou. Různá prohlášení některých vládních politiků, včetně premiéra, často prozrazovala určitý nedostatek respektu vůči ústavě a nutnosti vytvoření skutečně fungujícího právního státu.

Vláda též po dlouhou dobu neměla jednotnou zahraniční politiku a neustálé zdůrazňování individuálních českých zájmů na úkor višegrádských sousedů spíše poškozovalo nežli zlepšovalo mezinárodní prestiž státu. Občasné výlety premiéra do oblasti zahraniční politiky se ve většině případů ukázaly být kontraproduktivní; Klausova zahraničněpolitická prohlášení na Západě občas vzbuzovala údiv. Postupná konsolidace výkonu zahraniční politiky v rukou Presidenta Václav Havla a ministra zahraničí Josefa Zieleniece přispěla k celkovému vylepšeni image státu. Zejména vztahy s Polskem doznaly výrazného zlepšení; vztahy s Německem ale zůstávají negativně poznamenány neschopností vyřešit sudetsko-německý problém. Celkově zahraniční politika dosáhla svých cílů: Česká republika je vedle Polska primárním východoevropským kandidátem na přijetí jak do NATO tak Evropské unie.

Vinnu za to, že i po čtyřech letech zůstávají některé časti ústavy nenaplněny a že se neudělalo vše, co bylo možné v transformaci právního systému, v přijímaní proti-korupčních opatření, a v dalších oblastech, má nejenom poněkud laxní postoj politiků vládních stran, zejména ODS, ale i samotný český parlament. Zatímco vláda byla během uplynulého volebního období vesměs populární a viděna jako kompetentní orgán, parlament se potácel na dně žebříčků popularity. I když je jasné, že část této nepopularity je zapříčiněna tím, že parlament, se svými nekonečnými veřejně sledovanými debatami, mnohem jasněji odráží nedostatky demokracie a společnosti nežli kompaktní vláda, která navíc jedná za zavřenými dveřmi, v případě českého parlamentu šlo o víc.

Tento parlament začal svou působnost jako druhá politická liga (ta první měla být hrána na federální úrovni) a navzdory šanci, která se mu naskytla po rozpadu federace, se nikdy skutečně nestal ligou první. Republikoví poslanci začali nešťastně hned po rozpadu společného státu, když porušili džentlmenskou dohodu se svými federálními kolegy, že je odměnou za civilizované zrušení federace (a tedy i jejich mandátu) přetransferují do nově vytvořeného českého Senátu. Mnozí republikoví poslanci, bez ohledu na politickou příslušnost, však nakonec dali přednost svým politickým ambicím a své kolegy z federálního parlamentu odeslali do politického zapomnění. Jistá malost, kterou mnozí občané z těchto úvodních aktů českého parlamentu vycítili, pak provázela jeho práci celé čtyři roky. Bitva o Senát, který ve skutečnosti téměř nikdo nechtěl, byla jakýmsi zrcadlem tohoto politického provincialismu. To, že zákon o volbách do Senátu byl po třech letech tahanic nakonec přijat, na tom mění velmi málo.

Parlament též nijak nespěchal s přijmutím zákona o střetu zájmů, ačkoliv korupce se pozvolna stávala jedním z hlavních témat veřejných a mediálních diskusí. Naopak, za všeobecné nevole, si poslanci několikrát odhlasovali výhody sami pro sebe. Zatímco parlament pracoval dobře a tvrdě při přijímaní celé řady důležitých právních norem, ty skutečně nejdůležitější bud čekaly na přijmutí dlouhou dobu nebo nebyly přijaty vůbec. Zde se pochopitelně odrážela i neochota či neschopnost koaličních stran, a tedy i vlády, se dohodnout na jednotném postupu, ale často se též jednalo o určitou pasivitu nejvyššího zákonodárného sboru. Díky souhře všech těchto faktorů nebyly za čtyři roky vyřešeny některé zásadní politické problémy, jako je například restituce církevního majetku, a zůstala nenaplněna i ústava--nebylo přijato nové územně-správní uspořádání a stále chybí nejvyšší správní soud.

Český parlament pak skončil svou činnost tak trochu, jak začal--politikařením, které zabránilo tomu, aby se mohla konat plnohodnotná poslední schůze parlamentu. Toto selhání bylo něčím víc nežli jen selháním parlamentu; bylo především výrazem toho, před čím opakovaně varoval Václav Havel: křečovitého partajničení, na úkor širší vize demokracie opírající se o občanskou společnost. Tedy demokracie, v níž mají možnost hrát menší či větší roli autonomní občanské iniciativy a v níž je občanům prostřednictvím jisté decentralizace dána možnost se občansky a politicky angažovat.

Spor o občanskou společnost mezi Havlem a Klausem, který se proti proponentům občanské společnosti ostře postavil, byl pravděpodobně neméně důležitou bitvou než proces ekonomické transformace; byl totiž sporem o budoucí podobu české demokracie. Sporem o to, zdali je nutné se obávat toho, co český premiér označil jako "rozvolňování". Konflikt obklopující možné zavedení instituce ombudsmana či odpor uvnitř ODS vůči územně-správní reformě byly pouze výrazem tohoto širšího sporu o to, jak by měla česká demokracie fungovat.

Je pravděpodobné, že současná vládní koalice, která bude s největší pravděpodobností vládnout i v příštích čtyřech letech, bude mít v budoucnosti více možností a času nežli v uplynulém období intenzivní ekonomické transformace zaměřit se na problémy, které oslabují českou demokracii na oné méně viditelné úrovni: na korupci, kriminalitu, nedořešené reformy zdravotnictví a školství, či způsob jak zapojit občany aktivněji do řešení nejrůznějších problémů. Koalice obstála při řešení zásadních problému, při nichž bylo třeba velkých, i když citlivých, tahů na kanvasu historických proporcí. Pokud se znovu octne o moci, příští čtyři roky budou testem toho, zdali je schopna i jemné práce a dolaďování, co svými reformami vytvořila.

Týden 20 - 13. 5. 1996