You are here: Home Články / Articles 1997 Budoucnost Občanské demokratické strany

Budoucnost Občanské demokratické strany

Občanská demokratická strana se po šesti letech existence nachází ve vážných problémech. Tím nejvážnějším není skutečnost, že průzkumy veřejného mínění ukazují, že popularita strany klesla o téměř deset procent ve srovnání s dobami její největší slávy. Je jím především skutečnost, že strana, jak se zdá, neví, jak se ze současné krize důvěry dostat.

Existuje pro to několik důvodů. Především ODS byla vytvořena jako strana akce. Její ideologií byla sice oficiálně kombinace liberalismu a konservatismu, ale je možné argumentovat, že většina členů ODS--stejně jako ostatních českých voličů-- měla vždy jen velmi vágní podvědomí o tom, co tyto ideologické nálepky znamenají. Nejdůležitějším přínosem ODS totiž nebylo to, že v teoretické rovině nabídla určité ideové zaměření, ale především to, že se prezentovala jako strana, která dokázala vést a nabízet jednoduchá, účinná řešení.

Byla to především tato technokraticko-ekonomická orientace--okleštěná o filozofování a moralizování (kterým se do podvědomí občanů zapsalo Občanské hnutí)--která dokázala mobilizovat kritickou masu voličů k tomu, aby ODS následovali. A byla to též charismatická osoba Václava Klause. Ten tyto přístupy v počátečních fázích vývoje ODS nejenom nejvýrazněji ztělesňoval, ale též je dokázal politicky úspěšně prodat.

Kombinace poněkud amorfního ideologického zázemí strany se silnou, charismatickou osobností ale způsobila, že se ODS v myslích voličů nikdy jasně programově nevyprofilovala. Původně byla především stranou akce, ale dnes už je pouze stranou Václava Klause. Ten nejenom snadno zastínil možné stranické rivaly, ale svým poněkud autoritatitivním chováním v podstatě i eliminoval růst zdravých personálních alternativ k sobě samému.

Každá strana, která těží z osobnosti silného, charismatického vůdce, je ale v neustálém nebezpečí, že nebude mít dostatek vlastních vnitřních zdrojů přežít, pokud popularita takového vůdce výrazně poklesne, či pokud z nějakého důvodu bude muset takový politik odejít z veřejného života. Navíc pro mnohé členy a funkcionáře se takový vůdce stává především "výtahem k moci." Když se takový výtah porouchá, může se stát, že mnozí oportunisté stranu opustí.

ODS začala ztrácet své reformní tempo krátce po volbách v roce 1992. V nepřítomnosti kvalitních zákonů o nezávislé státní službě, začala dominantní strana poměrně rychle srůstat se státem. Vážné opozici nemusela čelit ani v koaliční vládě, kde se--v rozporu se zvyklostmi běžnými v jiných demokratických zemích--o důležitých rozhodnutích hlasovalo. ODS, která měla ve vládě většinu křesel, si tak mohla v rozhodujících momentech prosadit svou vůli i na koaliční půdě.

Tento vývoj měl pro ODS vážné důsledky. Tím nejdůležitějším bylo, že ODS díky svému dominantnímu postavení začala ztrácet schopnost komunikovat nejenom se svými koaličními partnery, ale i uvnitř sebe samé--a též s občany. Jejím hlavním zájmem se stalo udržení moci, nikoliv pokračování--v některých případech riskantních--reforem. Průzkumy veřejného mínění i příznivé makroekonomické ukazatele naznačovaly, že ODS--a spolu s ní celá koalice--snadno zvítězí ve volbách v červnu 1996.

Vzrůstající neschopnost komunikovat a politika bouchání pěstí do stolu se ale nakonec ODS--proti všem očekáváním--v loňských červnových volbách vymstily. Vymstily se i taktické chyby, jako byla předčasná prohlášení Václava Klause o skončení transformace. Už samotné volební heslo ODS--"Dokázali jsme, že to dokážeme"--bylo jasným signálem, že se ODS, jako mnoho stran v podobných situacích, stává obětí svého prvotního úspěchu.

Když se společnost po loňských volbách--částečně právě díky předčasným prohlášením Václava Klause--psychologicky vynořila z transformačního období (ačkoliv bylo a ještě stále zbývalo mnohé, co by bylo nutné transformovat), pojednou se ukázalo, že si strana osvojila a zná pouze černobílý transformační slovník. Klaus a další lídři ODS byli jakoby ztraceni ve zvrstevňující se realitě. Jejich polemiky z protivníky často končily poukazy na nebezpečí návratu před listopad 1989. Nevšimli si, že tep společnosti a "zeitgesit" jsou již někde jinde.

Snaha Josefa Zieleniece začít po volbách vnitrostranickou diskusi rychle odumřela. Prosincový sjezd strany sice přinesl výměnu názorů, ale zároveň se potvrdilo, že ODS zůstává především Klausovou stranou, a že bez Klause v čele je v nebezpečí rozkladu. To se potvrdilo i během politické a ekonomické krize v květnu a červnu. Výměna Klause v čele vlády a strany se ukázala jako nemožná a s ní i vytvoření nové koaliční vlády, která by snad měla větší šance získat občany pro úsporná opatření. Důvodem byl strach, že ODS bez Klause by pravděpodobně nepřežila jako jedna strana.

Krize uvnitř ODS byla a je jednou ze základních příčin širší politické krize. Tím, že ODS nebyla schopna generovat alternativy, zablokovala většinu alternativ i v české politice jako takové. Tato krize trvá, i když--možná paradoxně--přírodní katastrofa na Moravě na čas oddálila politickou katastrofu uvnitř ODS a Klausovy vlády. Je možné, že rozhodnost, kterou Klaus a vláda ukázali v okamžicích krize zapříčiněné povodněmi, na čas zvýší popularitu jak vlády tak Klause samotného. Základní problém--tedy definování toho, co ODS vlastně bez Klause je, a o co chce v budoucnosti programově usilovat--se tím ale nevyřešil.

Prager Zeitung - 11. 7. 1997