You are here: Home Články / Articles 1997 Česká republika pokulhává v integračních procesech

Česká republika pokulhává v integračních procesech

Nedávný druhý summit Rady Evropy, na němž Českou republiku zastupovala delegace vedená Prezidentem Václavem Havlem, znovu ukázal, že v úsilí integrovat se do západních politických a hospodářských struktur, naše země poněkud zaostává nejen za Polskem a Maďarskem, ale i některými dalšími východoevropskými státy. Česká republika přistupuje poměrně pomalu zejména k zapojování se do smluvního systému Rady Evropy.

Smluvní systém Rady Evropy čítá v současné době 166 instrumentů, mezi kterými se klade důraz především na takzvané "tvrdé jádro" 51 smluv. Některé ze smluvních instrumentů Rady Evropy jsou především technického rázu, ale ve své většině kodifikují základní demokratické principy a hodnoty moderní evropské civilizace, jejíž se chceme stát právoplatnou součástí. Rada Evropy navíc neexistuje v politickém vakuu--přistoupení k mnoha z jejích smluvních instrumentů je pro nás základní podmínkou pro přijetí do Evropské unie.

V době konání summitu byla naše země stranou pouze 39 smluv. Ve srovnání Maďarsko je stranou 42 smluv, Slovensko 44 smluv, Slovinsko 47, a Polsko dokonce 53 smluv. Pokud jde o přijímání již zmíněných 51 smluv, které byly identifikovány jako "tvrdé jádro", Maďarsko přijalo 31 smluv, Polsko a Slovensko 28 , Estonsko 25, zatímco Česká republika pouze 24 smluv. Těmi nejdůležitějšími smlouvami, ke kterým Česká republika zatím nepřistoupila, jsou Evropská sociální charta a Evropská charta samosprávy. Rámcovou úmluvu na ochranu národnostních menšin má sněmovna projednávat tento měsíc.

Je samozřejmě možné namítnout, že v integraci do evropských institucí se přeci nejedná jen o počet přijatých smluv. To, že například Slovensko přijalo více smluv, z něj-- alespoň za dané politické situace na Slovensku--nečiní lepšího kandidáta na členství v Evropské unii. Zároveň je ale nutné si uvědomit, že od skutečně vážných kandidátů pro vstup do Evropské unie se očekává, že v době těsně před svým vstupem, by měli být stranami 60-70 smluv Rady Evropy. V praxi by to znamenalo, že pokud chceme vstoupit do unie okolo roku 2002, musela by Česká republika ratifikovat 5-7 smluv ročně. Není tajemstvím, že v oblasti ratifikace smluv Rady Evropy má naše země v současnosti zpoždění téměř dvou let za Polskem a Maďarskem.

Jaké jsou příčiny tohoto jevu? Na obranu našich politiků je nutné nejprve předeslat, že jsme ztratili určitý čas dělením Československa, které pohltilo velké množství politické a legislativní energie. Na druhou stranu dělením Československa byla stejnou měrou postiženo i Slovensko, které má dnes v přistupování ke smluvním instrumentům Rady Evropy lepší výsledky nežli my.

Hlavní důvody zdržení jsou jinde. Především se jedná o jistou celkovou liknavost české politiky v přístupu k integračním procesům. Bude spíše rolí historiků přesně určit, do jaké míry bylo přistupování k určitým evropským konvencím odsouváno na vedlejší kolej, či zpomalováno, z ideologických důvodů--tedy především proto, že si těmito smluvními instrumenty nechtěli někteří politici nechat svazovat ruce.

Výsledkem je nejenom současné zpoždění ale i to, že i doma jsme se v některých oblastech zcela zbytečně znovu pokoušeli vynalézt kolo. Nyní se ukazuje, že sdílená moudrost a zkušenost především těch vyspělých demokracií, mohla být i pro nás v řadě oblastí tím nejlepším receptem. Je otázkou, do jaké míry pozitivně pomohla formování naší národní identity ideologie výjimečnosti a domýšlivosti, kterou jsme byli živeni. Dnes se ukazuje, že nejenom nejme daleko vpředu před pelotonem ostatních východoevropských zemí, ale že v některých oblastech nás například Polsko a Maďarsko nechávají za sebou. Ztráta iluzí s tím spojená má na národní psychiku mnohem těžší dopad nežli by bývala měla ideologie zdravé pokory.

Naše situace není ovšem z mezinárodního hlediska tragická--koneckonců byli jsme pozvání jak do NATO, tak s námi budou s největší pravděpodobností zahájeny rozhovory o přijetí do Evropské unie. Naše situace ale není také nijak růžová. V integračních procesech jsme stále více vnímáni jako přívěsek jak Polska, tak i Maďarska--tedy jako ten třetí. Naše politická scéna se utápí v rozpitvávání trivialit, zatímco ztrácíme tempo v otázkách, které předurčí osud naší země--a demokracie u nás--na mnoho generací.

Jak v Polsku, tak Maďarsku existuje široký politický konsensus, pokud jde o integrační procesy. Obě země nejenom vyzařují energii a odhodlání splnit všechna potřebná kritéria členství NATO a Evropské unii. Vyzařují též poměrně jasný politický a občanský konsensus týkající se těchto otázek.

Česká republika v otázce integrace spíše působí jako země, která neví úplně přesně, co chce, a přešlapuje na místě. Nejde jen o kritiku konkrétních nedostatků, která se na naší adresu v poslední době ozývá. Ta je sice nepříjemná ale v podstatě prospěšná--existuje totiž naděje, že české politiky a zákonodárce přiměje ke konkrétním aktům nápravy. Více zneklidňující je celková politická atmosféra malátnosti a nedostatku energie ve vztahu k integračním procesům. Pokud se tuto atmosféru nepodaří změnit, mohli bychom se na cestě jak do NATO, tak do unie, ještě dočkat nepříjemných překvapení.

Lidové noviny - 14. 10. 1997