You are here: Home Články / Articles 1997 Česká vláda má důvěru, ale čí?

Česká vláda má důvěru, ale čí?

Vyslovení důvěry české vládě parlamentem neukončí období politické nestability v České republice. Existuje pro to několik zásadních důvodů. Především výsledek parlamentního hlasování byl založen na celé řadě kompromisů, kterých se podařilo dosáhnout až těsně před hlasováním. Jak podpora křesťanských demokratů Josefa Luxe tak i podpora nevypočitatelného Jozefa Wagnera byly vykoupeny ústupky, které tvoří poměrně křehkou stavbu. Ta se může v nejbližší době kdykoliv zřítit.

Josef Lux jménem jeho strany sice před hlasováním prohlásil, že s oběma občanskými stranami našel společnou řeč, ale při bližším pohledu je jasné, že si--jako vždy--ponechal otevřená zadní vrátka. Jeho požadavek na zmrazení liberalizace cen nájemného a energie nebyl přijat. Pokud začnou vládní úsporná opatření těžce dopadat na některé vrstvy obyvatelstva a vyvolají sociální neklid, Lux bude schopen koalici opustit se vztyčenou hlavou. Může argumentovat, že pro její záchranu udělal, co mohl, ale že jeho spojenci neudělali vše co mohli oni, aby předešli problémům, před kterými varoval.

Největším problémem vlády, která nyní dostala důvěru parlamentu, ovšem je, že nemá důvěru obyvatel. Podle posledních průzkumů veřejného mínění věří Klausově vládě jen něco přes dvacet procent voličů. Parlamentní vyslovení důvěry a přechodné období politického uklidnění mohou důvěru ve vládu částečně posílit. Pravděpodobně ale ne tolik, kolik vláda potřebuje, aby měla k vládnutí potřebnou autoritu. To bude v nadcházejícím období, kdy má vláda začít uskutečňovat ozdravný program založený na utahování opasků, značný handicap.

Zvýšit popularitu vlády nebude snadné už proto, že v jejím čele nadále stojí Václav Klaus. Ten je sice na jednu stranu stále vnímán jako jeden z nejkompetentnějších odborníků, kteří by mohli vyvést zemi ze současné krize, ale zároveň je jednou z příčin současné krize. Byla to právě Klausova neschopnost komunikovat jak s koaličními partnery, tak s opozicí, tak i s některými lidmi uvnitř Občanské demokratické strany, která je jednou z příčin současné politické situace.

Václav Klaus před parlamentem přiznal odpovědnost za minulé chyby a slíbil zlepšení komunikace. Může se ale politik opravdu takto změnit? Nejedná se jen o taktické ústupky? Toto budou otázky, které si bude klást mnoho lidí a ti budou předsedu vlády i jeho stranu bedlivě sledovat. Jakýkoliv závan staré známé arogance bude mít negativní dopady na celou vládu.

Jak už někteří komentátoři poznamenali, jedním z kořenů současné české krize je samotná ODS. Skutečnost, že tato strana nemá za Klause náhradu, ovlivňoval zásadním způsobem jednání o možné rekonstrukci vlády. Koalice mohla skutečně získat novou energii, kdyby Klaus mohl být vystřídán někým jiným. ODS, která byla vytvořena především coby strana Václava Klause, je ovšem v případě Klausova odchodu do ústraní v akutním nebezpečí rozpadu. Klausovo centrální postavení uvnitř strany se tak stává brzdou změn.

Nedostatek alternativ

U kořenů "blbé nálady" v Čechách stojí nejenom selhání vlády, jednotlivých politiků a politických stran. Znechucení jednotlivými politiky a stranami by se přece dalo snadno překonat, pokud by existovaly alternativy. V České republice ale takové alternativy téměř neexistují.

Částečně za to mohou opoziční Sociální demokraté, jejichž radikální rétorika a politický styl jejich lídra Miloše Zemana mnohé odpuzují. Voliči, kteří jsou zklamáni koaličními stranami, nemají pak v mnohých případech kam jít. Nedostatek alternativ se ale projevuje nejenom na úrovni stran. Mnoho českých voličů si prostě neumí představit na místě současných politiků nikoho jiného. Tito politici, například Klaus sám, tuto psychózu ještě přiživují.

Různé petice na podporu vlády, které byly před hlasování o důvěře podepisovány, v podstatě varovaly před "neznámem". Nebylo možné v nich tvrdit, že tato vláda byla nějak výrazně úspěšná poté, co sama přiznala závažné chyby. Tvrdilo se v nich ale, že alternativy by mohly být ještě horší. Potíž je v tom, že pravdivost takových tvrzení nemůže být ověřena, pokud nedostanou politické alternativy šanci.

A právě v tom spočívá jedno specifikum České republiky. Ta je v podstatě jedinou postkomunistickou zemí, kde zatím nedošlo ke skutečnému střídání vlády mezi pravicí a levicí nebo kde vláda nepadla předčasně. Tradiční česká opatrnost pracuje ve prospěch těch u moci. Otázka, kterou lze často slyšet, zní: S Klausem to již v podstatě nejde, ale nebylo by to bez Klause horší?

Začínají se zde obnovovat některé neblahé rysy českého politické kultury z doby před druhou světovou válkou. Tam, kde by bylo potřeba dohody, rozvážnosti a kompromisů, jako tomu bylo například v patové situaci po loňských volbách, převáží přízemní a bezpáteřná hádavost a hašteření. Každý je rozhádán s každým--osobní a partikulární stranické zájmy převažují nad obecným blahem. Když ale díky této pavlačové politice dospěje celý systém do krize, politici i občané se zaleknou.

V Polsku i v jiných postkomunistických zemí, stejně jako ve většině západních demokracií, se krizové situace typu, do níž hašteření a neochota komunikovat českou politiku přivedla, řeší prostě výměnou vlády nebo novými volbami. Učiní se čistý řez, který obyčejně přispěje k pročištění komunikačních spojení a jasněji rozhodí karty. Čeští politici, pro něž byl kompromis za normální situace špinavým slovem, ale právě v takových krizových situacích nějaký kompromis upečou.

Argumentuje se tím, že by změna vlády mohla vyústit v katastrofu, že neexistují vhodné alternativy--prostě nastoupí tradiční česká opatrnost, která se vydává za odpovědnost. Kompromis upečený stranickými grémii kdesi v zákulisí před hlasováním o důvěře tedy víceméně ponechal věci tam, kde byly. Máme nepopulární vládu, která chce nyní uskutečňovat úkoly, na které neměla dostatek energie v době, kdy k tomu měla mandát. Vládu, které málokdo ještě věří.

Byla zachráněna "stabilita." Jenomže tato stabilita je inherentně nestabilní. Všechna příkoří, která si koaliční "spojenci" navzájem způsobili, doutnají dále pod povrchem a vybuchnou v prvním vhodném okamžiku. Osobní zášti, posílené různými prohlášeními, dále mokvají. Celý systém funguje "tak nějak" dál ale právě jen "tak nějak".

Co je nutné udělat?

Pokud chce vláda mít alespoň nějakou naději na úspěch, musí splnit několik podmínek. Především musí vytvořit široký politický konsensus. Bez něho budou úsporná opatření neustále podemílána opozicí, která bude pouze sbírat body. Zdá se ale, že vytvoření takového konsensu není možné, dokud v čele vlády stojí Václav Klaus a nebo, dokud v čele sociální demokracie stojí Miloš Zeman. Zcela nejlepším řešením v současné situaci by byla velká koalice mezi ODS a sociální demokracií. Problém ovšem opět tkví v osobách Klause a Zemana.

Dalším předpokladem možného úspěchu je udržet sociální smír. Vláda již začala vyjednávat s odbory, ale v minulosti se nahromadilo mnoho zlé krve. Navíc odborový umírněný předák Richard Falbr, na něhož vláda spoléhá, kontroluje pouze část odborů.

Možná vůbec nejdůležitějším předpokladem úspěchu je koaliční jednota. Je ale možné ji udržet po té, co Josef Lux veřejně řekl, že Klaus by měl být nahražen někým jiným? Po té, co Michael Žantovský kritizoval opakovaně lidovecká ministerstva? A mají vůbec Žantovský a Klaus pod kontrolou dění ve svých stranách?

Klaus je sice pro ODS v tomto okamžiku nenahraditelný ale opozice vůči němu sílí. Jakýkoliv nový průzkum veřejného mínění ukazující další propad volebních preferencí ODS, může ve straně zažehnout revoltu. Žantovský udržuje ve vlastní straně jenom křehkou rovnováhu mezi pragmatiky a pravou frakcí. Tato frakce může vládu opustit při kterémkoliv příštím hlasování o důvěře.

Jinými slovy: hlasování o důvěře možná utiší českou politickou scénu na určitou dobu, ale česká vláda a koalice zůstanou nestabilní. Pokud by vláda chtěla vyslovení důvěry opravdu zúročit ve svůj prospěch, musela by od základu změnit styl své práce. A musel by změnit i styl jednotlivých členů. To bude velmi těžké. A tak pravdu má asi Miloš Zeman, když předpokládá, že se v příštím roce budou v České republice konat předčasné volby.

Mosty - 11. 6. 1997