You are here: Home Články / Articles 1997 České politické panoptikum

České politické panoptikum

Česká republika lapá po dechu v houstnoucí "dusné atmosféře", která nyní začíná podlamovat důvěru v samotný demokratický systém, ale čeští političtí lídři se přou o ideologické nálepky. Volič je zmaten. Málokdo mu nabízí dlouhodobější vize nebo jej trpělivě přesvědčuje o správnosti konkrétních opatření. Televizní a jiné debaty předních politiků i komentátorů se odehrávají v ideologickém oparu, v němž se to hemží učebnicovými politologickými pojmy, které voličům jen málo říkají. Dozvídáme se tak například, že skutečnou příčinou našich problémů je buď nedostatek liberalismu nebo naopak příliš liberalismu.

Co chybí, je komplexní, ideologicky nezamlžený pohled na komplexní realitu transformující se společnosti. A čeho se též nedostává, je i normální lidská a politická slušnost, která umožňuje, aby politici věcně diskutovali o skutečných problémech. Česká politika připomíná panoptikum, v němž netolerantní ideologové (kteří jsou si jisti naprostou účinností své ideologie-- pokud by jí jenom byla dána skutečná šance) v teoretické rovině soupeří se stejně zapálenými ideology, zatímco v rovině praktické vesměs jen s oportunisty, podobnými sobě samým, kteří se vydávají za pragmatiky.

Situace je o to zmatenější, že ideologové se někdy v zájmu svých doktrín uchylují k politikaření, zatímco oportunisté se někdy v zájmu svého "pragmatického" politikaření ohánějí ideologiemi. Z tohoto mumraje vystupuje se ctí jen několik politických postav, jako je Prezident Václav Havel či předseda Senátu Petr Pithart. Ti ale často nejsou českému provinčnímu pojetí politiky po chuti. Dává se jim občas za vinu, že jsou příliš nestranní, příliš intelektuálští.

České politické panoptikum tak trochu připomíná hru, jejíž aktéři si osvojili poučky (ať už jsou jimi ideologie či zideologizované stranické programy), kterými se do omrzení ohánějí. Navíc hru vysoce personifikovanou, v níž existují silné osobní vášně, které často stojí v cestě rozumnému uvažování. Není mnoho demokratických zemí, které jsou vláčeny po pomyslném bitevním poli sem a tam často jenom proto, že se vůdcové dvou největších politických stran intenzivně nesnášejí.

Hlavní potíž s bezhlavým ideologizováním v naší realitě spočívá v tom, že transformaci celého společenského systému není možné podřídit soustavě učebnicových pouček, které se vyvinuly a platí ve stabilních demokraciích. Post-komunistickou rybí polévku není možné přetvořit zpět v akvárium, z něhož jí komunisté uvařili, na základě učebnicových teorií. Ideologické nálepky v takové neustálené situaci selhávají stejně jako skutečné zařazení, nebo sebezařazení, lidí na pravo-levé škále. Hrát tuto hru v reformující post-komunistické realitě je to jako bychom se pokoušeli léčit rakovinu aspirinem.

Vytvoření tržního hospodářství tam, kde bylo vše postátněno, či vytvoření fungujícího právního státu tam, kde čtyřicet let vládnul naprostý právní nihilismus, nejsou řešení ani pravá ani levá, ani liberální, ani křesťansko-demokratická, ani sociálně-demokratická. Všechny post-komunistické země, které se chtějí včlenit do již existujících západních struktur, mají mezinárodními institucemi a nadnárodními organizacemi poměrně přesně narýsováno hřiště, na němž musí hrát. Otázka pro ně nestojí tak, zdali budou na tomto hřišti pobíhat v dresech liberálů, kteří pro barvu svého dresu nevidí, že například právě socialisté mohou nabízet v konkrétním případě lepší řešení., které lépe odpovídá pravidlům hřiště. Nebo naopak. Otázka stojí, zdali se chtějí do západních struktur opravdu zařadit. Pokud ano, musejí jednoduše respektovat pravidla hry a rozměry hřiště.

Neznamená to, že by se neměly vytvářet "tradiční" politické strany. Znamená to ale, že na takovém pomyslném hřišti platí, že ani čeští "liberálové" si nemohou dovolit ignorovat právní stát, průhlednost kapitálových trhů, či princip sociální solidarity. Nebo, že ani čeští socialisté, i kdyby se dostali k moci, by nemohli utrácet o mnoho více, než na co hospodářství vydělá. A že by též nemohli dlouho porušovat pravidla hry například zaváděním rozsáhlých dovozních přirážek. Naše současná situace je částečně zaviněna právě tím, že česká vláda si myslela, že může pravidla hřiště, na kterém musí Česká republika hrát, buď ohýbat nebo oddalovat jejich přijetí.

I samotné západní demokracie jsou dnes komplexními organismy, v nichž hraje čistá ideologie podružnou roli. Většina politických bitev se odehrává ve stále užším prostoru v politickém středu. A stále přibývá témat, která nerespektují tradiční ideologické chápání reality. Příchod socialistů k moci neznamená nástup socialismu, stejně jako vítězství liberální strany neznamená vítězství liberalismu. Těžce a namáhavě se hledají ta nejracionálnější, pokud možno neideologická, řešení problémů.

Na pomyslném hříšti nejsou důležitá jen pravidla hry ale i jakým způsobem se hraje--zdali zákeřně či čistě. V českém politickém kontextu by za normálních okolností musela většina politického establishmentu sedět téměř permanentně na trestné lavici. Poslanec Jozef Wagner má pravdu, když tvrdí, že nejlepším řešením v naší situaci současné by byla velká koalice, která by hledala věcná a průchodná řešení problémů. Naneštěstí něco takového nebude možné přinejmenším do té doby, dokud jsou naše dvě největší strany vedeny současnými lídry a nebo dokud naší zemi mezinárodní rozhodčí nezačnou hrozit definitivním vyloučením z pomyslného hřiště.

Lidové noviny - 27. 6. 1997