You are here: Home Články / Articles 1997 Chybí nám nová generace politiků

Chybí nám nová generace politiků

Jedním z důvodů zdánlivé bezvýchodnosti současné politické krize je nedostatek alternativ. Nejde pouze o to, že opoziční alternativy k současné koalici jsou nelákavé--což má za následek, že mnoho voličů znechucených koalicí nemůže s čistým svědomím přejít k některé opoziční straně. Jde i o to, že chybějí alternativní politické osobnosti.

Česká politika se díky svému specifickému vývoji v několika posledních letech scvrkla na souboj několika málo politických stran na centrální úrovni. Před očima občanů se na obrazovkách a stránkách novin střídá pouze několik desítek tváří, které do omrzení papouškují stanoviska svých stran. Protože je toto partajničení navíc poznamenáno absencí skutečných vizí, politika se stala bezobsažným divadlem zalidněným politickými herci, jejichž hlavním programem jsou často především oni sami.

Politický narcisismus je v každé demokracii po čase rozpoznatelný. Voliči postupně vycítí, zdali je ten který politik pouhý pozér nebo někdo, kdo pouze bezduše opakuje stanoviska svého partajního sekretariátu. Za normálních okolností jsou takoví politici voliči eventuálně eliminováni. V České republice je ale něco takového obtížné hned z několika důvodů. Jedním z nich je právě skutečnost, že společnost negeneruje dostatek nových politických tváří.

Proč? Především proto, že existuje propast mezi lokální a centrální politikou. Díky této diskontinuitě, která existuje jak uvnitř politických stran tak ve státní správě, není možná skutečná mobilita směrem vzhůru. Jedná se o jev podobný tomu, který známe ze sportu. Ve sportech, v nichž existuje souvislá soustava lig a přeborů různé úrovně, které na sebe navazují od těch nejnižších až po ty nejvyšší, je přirozená mobilita talentů směrem vzhůru zaručena. Tam, kde existuje pouze centrální úroveň oddělená od poloamatérské lokální úrovně propastí, je nové talenty těžké objevovat.

Skutečnost, že současná vládní koalice, pod taktovkou Občanské demokratické strany, v minulosti tolik lpěla na centralizovaném modelu státu, se promítla svým způsobem i do struktury politických stran. I ty do jisté míry kopírují tento centralizmus a často nemají dobře rozvinutou síť místních organizací. A pokud jí mají, od místních organizací směrem nahoru často neexistuje plynulý přechod.

Nové politické talenty se ale nemohou rekrutovat pouze z lůna politických stran. Mnoho nadějných politiků na místní úrovni buď nemusí mít žádnou stranickou příslušnost a nebo jsou politicky nevyhranění. V prostředí, v němž si politiku monopolizovalo několik málo politických stran na centrální úrovni, jsou ale často nuceni nějakou partajní stranickou kazajku přijmout hned na začátku jejich kariéry--jinak často nemají šanci se uplatnit.

Dalším problémem je neexistence rozvinuté občanské společnosti. V západních demokraciích se mnoho politických talentů rekrutuje právě z lůna občanské společnosti. V rámci občanských sdružení se takoví lidé mají šanci--ještě stále v podstatě nepolitickém prostředí--naučit občanské angažovanosti, a organizační a týmové práci. Do politiky pak přicházejí obohaceni o určité porozumění společenským procesům a o určité návyky z veřejné práce.

Skutečnost, že v této zemi chybí jak dimenze rozvinuté občanské společnosti tak i systém samosprávy plynule navazující na systém státní správy, působí, že na střední úrovni existuje vakuum, které je pro mnoho potenciálních talentů nepřekročitelné. Těch několik politiků mladší generace, kteří se v české politice pohybují, jsou často lidé, kteří měli to štěstí, že byli ve správném okamžiku na správném místě, kde si jich všimnul někdo z příslušného stranického aparátu. Nebo jsou to oportunisté, kteří díky známostem naskočili na jedoucí vlak nějaké politické strany.

Takoví noví politici jsou pak často lidé nezakotvení v jakékoliv skutečné ideologii. Strany jsou pro ně pouze prostředky k postupu. Termíny jako liberalismus, konzervatismus, socialismus, a další, jsou pro ně jen jakousi nezbytnou fasádou, kterou ta která strana má. Voliči tuto vyrůstající ideovou prázdnotu za fasádami vznešených ideologických hesel dobře cítí.

Překážku pro nové politické talenty představuje i volební systém poměrného zastoupení používaný při volbách do dolní sněmovny. V tomto systému mají nominaci kandidátů pevně pod kontrolou strany nebo přímo stranické sekretariáty. Znamená to, že lidé s politickým talentem, kteří se nechtějí svázat s jednou se šesti parlamentních stran, nemají v podstatě šanci se ve velké politice uplatnit. Systém většinového zastoupení je v tomto ohledu k novým tvářím milosrdnější.

Výsledkem nedostatku novým tváří v české politice je pocit, že současná politická garnitura je nenahraditelná. Vedoucí politici pak tento pocit záměrně posilují, když možné personální změny ve stranách či vládě problematizují právě argumenty o vlastní nenahraditelnosti. V České republice tak ještě stále existuje téměř psychická bariéra vůči výměnám prominentních politiků dokonce i za okolností, kdy je jasné, že je daný politik pro společnost brzdou.

Za personální chudobu české politiky je zodpovědná především současná vládní koalice. Ta ještě osm let po revoluci udržuje centralizovaný systém řízení státu a nevytvořila prostor pro spontánní rozvoj nezávislých občanských aktivit. Jestliže současná politická krize tyto strany nyní smete, bude to především díky tomu, že si nikdy nevytvořily zázemí, které by jim v případě krize poskytlo potřebnou stabilitu a možnost nabídnout nové tváře.

Svobodné slovo - 27. 5. 1997