You are here: Home Články / Articles 1997 Co se na Slovensku odehrává

Co se na Slovensku odehrává

Návštěva české parlamentní delegace na Slovensku znovu ukázala, že čeští politici ještě stále přesně nevědí, jak se ke Slovensku chovat. Někteří se raději zdržují jakékoliv kritiky poměrů u našeho východního souseda, jiní volí paternalistický přístup. Někteří poměry na Slovensku otevřeně kritizují z pozice puncovaných demokratů. Co, jak se zdá, chybí všem, je skutečné pochopení toho, co se na Slovensku odehrává.

Slovenské politiky si tak trochu zjednodušeně rozdělujeme na Mečiarovce a oponenty Mečiara. Mečiarovci jsou špatní, Mečiarovi odpůrci jsou dobří. Mečiarovci jsou nedemokratičtí; oponenti jsou demokraté. A zjednodušování jde hlouběji. Ti na Slovensku, kdo chtějí vstup do NATO, jsou demokraticky, pro-západně orientováni; ti, kdo jej nechtějí, jsou proti demokracii a pro užší spolupráci s Ruskem. Jsme pak velmi překvapeni, když zjistíme, že Ján Čarnogursky, který byl v naší zjednodušené kategorizaci onálepkován jako pro-západní demokrat, pojednou prohlásí, že by Slovensko se svým vstupem do NATO nemělo nijak spěchat.

Důvodem toho, že naše soudy o Slovensku tak často selhávají, je, že měříme sami sebou. Mnozí čeští politici a novináři si neuvědomují, že Slovensko teprve nyní v mnoha směrech prochází procesem, který si všichni jeho postkomunističtí sousedi, s výjimkou Ukrajiny, již odbyli. Jde o proces formování národní identity v rámci vlastní státnosti.

V České republice, v Maďarsku, a v Polsku se určujícím principem organizace společnosti stává princip občanský, zatímco princip národní pomalu ustupuje do pozadí. V tom se tento proces podobá tomu, co se stalo s jistým předstihem v západní Evropě. Občanské hodnoty a pocit přináležitosti k širšímu demokratickému společenství, které se nedefinuje etnicky, si vybojovávají místo na úkor striktně národní identity. Hlavním úkolem není budování národního státu ale občanské společnosti. Toto je ovšem možné především proto, že tyto státy obdobím budování národního státu již prošly.

Na Slovensku bude ještě po nějakou dobu trvat období, kdy národnostní, kmenový princip organizace společnosti bude mít navrch. Kmeny jsou již svou podstatou xenofobické. Vymezují se směrem dovnitř, na základně krevní příbuznosti. Je téměř nevyhnutelné, že společnost, která se snaží skloubit princip kmenové, národní identity s vlastní právě nabytou státností, je nedůvěřivá a nejistá si sama sebou.

Pro Slovensko je tento proces o to těžší, že je ve skutečnosti státem mnohonárodnostním. Pokud chce menšiny alespoň trochu respektovat, musí neustále hledat rovnováhu mezi principem národním a občanským. Z napětí mezí tím, co je momentálně přirozeným úkolem etnické většiny a nutností respektovat etnické menšiny, vzniká konflikt. Češi si podobným napětím a konflikty prošli za První Republiky ve svém vztahu právě ke Slovákům a též k Němcům. Ani oni nezvládli tento proces na jedničku.

Skutečnost, že Slovensko prochází tímto komplexním procesem, samozřejmě neomlouvá nejrůznější prohřešky proti pravidlům demokratické hry, kterých jsme na Slovensku svědky. Tento proces je snadno zneužitelný demagogy a to je přesně to, co se na Slovensku v určitých směrech přihodilo. Existence tohoto procesu též neznamená, že by Slovensko mělo být posuzováno mírněji mezinárodními institucemi, jako jsou Evropská unie či rada Evropy. Jejich kritéria jsou jasná a stejná pro všechny.

Pro české politiky, pokud chtějí na problémy na Slovensku upozorňovat, by ale z existence tohoto procesu mělo vyplývat, že většina slovenské společnosti a politiků myslí v poněkud jiném kontextu a používá k tomu poněkud jiný jazyk nežli společnost česká. Domluva je téměř nemožná, pokud se čeští politici nepokusí alespoň částečně vmyslit do situace svých slovenských kolegů. Je sice přirozené, že většina českých demokratů fandí nenárodně, občansky orientovaným demokratům slovenským, ale je nutné si uvědomit, že ti jsou na Slovensku ve velké menšině. Že politický diskurz na Slovensku se odehrává na pozadí domnělého stavu ohrožení a nebo alespoň snadno vyvolatelného pocitu ohrožení.

Jako každý národ v podobné situaci, Slováci si snaží odpovědět především na otázku, v čem jsou a mohou být odlišní--nikoliv na otázku jak mohou harmonicky zapadnout do širšího mezinárodního společenství, které vyznává "nadnárodní" občanské hodnoty. Politický diskurz se v takové společnosti vede na úrovni "oni" versus "my." "Oni" nás nechápou, a činí tak záměrně. Normální politické rozvrstvení, jak jej známe ze západních demokracií, též ještě zcela nefunguje, neboť v takové situaci ani nemůže plně fungovat. Národnostní rétorika vše podbarvuje, a je snadno zneužitelná jak k populistickým heslům tak k vyřizování si účtů s politickými protivníky. Ti, kteří jsou proti "nám", jsou proti Slovensku.

Čeští politici si musí neustále uvědomovat, že dokonce i ti slovenští politici, kteří jsou demokratičtější nežli Mečiar a jeho spojenci nemohou ve velké většině vykročit z mezí onoho kontextu, kterým je pro Slováky momentálně budování národní identity v rámci vlastního státu--pokud se nechtějí vyřadit z jakékoliv politické diskuze. V takovém prostředí, je nutná notná dávka nejen demokratičnosti ale i odvahy už k uznání i toho, že v mnohonárodnostní společnosti, jakou je Slovensko, je sice možné budovat národní identitu v rámci vlastního státu, ale není možné budovat národní stát.

A možná právě zde leží zakopaný pes. Čeští politici by neměli ke Slovákům přistupovat z pozic puncovaných demokratů západního stylu. Měli by ukázat pochopení pro proces, kterým Slovensko prochází a ve své kritice vycházet spíše z analýzy chyb, kterých se dopouštíme i my. A měli by vycházet i z analýzy chyb, kterých jsme se dopouštěli, když jsme se též potýkali s pokušením budovat mnohonárodnostní První republiku coby národní stát. Vše ostatní bude z českých úst znít Slovákům buď jako vměšování nebo český paternalismus.

Svobodné slovo - 20. 1. 1997