You are here: Home Články / Articles 1997 Havlova světovost a český provincialismus

Havlova světovost a český provincialismus

Když před dvěma týdny Prezident Václav Havel přednesl svůj historický projev v Bundestagu, německými médii se rozlila vlna obdivu. Němečtí komentátoři se soustředili nejenom na to, že Havel nastínil vizi evropanství, ale že v rámci vize sjednocující se Evropy a světa se nebál pustit do křížku s posvátnými modlami novodobých evropských dějin--idejemi národa a vlasti. Evropská velmoc Německo pochopilo, že Havel poukazuje na určitý proces, který bude intelektuálně a kulturně bolestivým přerodem. Ale zároveň pochopilo, že vůči tomuto procesu neexistuje alternativa--kromě té, kterou už si Evropa vyzkoušela ve svých tragických dějinách.

V České republice byla reakce odlišná. Jedni se s Havlem pustili do lingvistických polemik o smyslu slova vlast a národ. Druzí si zase stěžovali, že měl prezident raději mluvit o česko-německé deklaraci. Další si postěžovali na deklaraci samotnou--k čemu, že nám vlastně byla. Objevily se i reakce čistě obranné. Prezident prý může takto mluvit "venku". U nás doma ale zatím údajně nejsme v takovém vývojovém stádiu, abychom se na nás Havlovy úvahy o jakémsi nadnárodním, kosmopolitním vlastenectví daly vztáhnout.

Ať už byla motivace těchto komentátorů jakákoliv, vyčuhuje z ní především český provincialismus. Havel opět přesáhl domácí české obzory a zneklidnil tentokrát nejenom xenofobní radikály ale i některé intelektuály, kteří se cítí bezpečně pouze na domácím pískovišti. Je už údělem českého prezidenta, že svými názory občas dráždí. Zkušenost ale ukazuje, že i když s Havlem není nutné vždy naprosto souhlasit, je lepší nechat si jeho myšlenky pořádně projít hlavou před tím, nežli se pustíme do jejich otevřené kritiky. Opakovaně se totiž ukazuje, že Havel má schopnost nahmatat puls doby. Může se mýlit v jednotlivostech, ale pokud jde o obecné historické trendy, má obyčejně pravdu.

To, co--řečeno, ideově---hýblo některým českým komentátorům žlučí, jde za samotnou podstatu Havlova projevu. V některých reakcích se především odráží jistá nelibost nad tím, že Havel svou snahou předefinovat vlast, útočí na nekritické a plané vlastenčení, v němž si jistá část české inteligence vždy libovala a ještě stále libuje. Popuzuje je především implicitní prezidentova snaha skoncovat s oním druhem vlastenčení, které vidí národní historii jako uzavřenou idylku, na níž není nutné příliš co měnit.

Dialog o vlastní minulostí s těmi druhými, například Němci, stejně jako dialog s vlastní historií, je vždy bolestivý. Nutí nás vidět sebe samy v jiném světle. Existují a budou existovat názory, že například deklarace pouze zbytečně rozjitřila vášně a že rozpoltila společnost. Bylo nám přeci na našem poměrně útulném českém dvorku vcelku dobře i bez deklarace. Balvan ležící v česko-německé minulosti stejně neodvalila a skutečné vztahy mezi státy se navíc jen zřídka kdy odvíjí od deklarací nebo dokonce smluv od přátelství. Havel ale s těmito poučenými skeptiky evidentně nesouhlasí.

Chápe, že projednávání deklarace a společensko-politická diskuse, která toto projednávání doprovázela, zůstanou důležitými historickými počiny. Proč? Odpověď se skrývá právě ve společenském zjitření způsobeném deklarací. Diskuse o deklaraci spustila důležitý proces introspekce, kterému jsme se až dosuď buď vyhýbali nebo na něj v ruchu polistopadových reforem neměli čas.

Diskuse o národní minulosti, zvláště pak o minulosti tak komplikované a do značné míry kontroverzní--pokud jde právě o její výklad--je jistým nezbytným předpokladem přeměny ve skutečnou demokracii. Bez snahy se s vlastní historií vypořádat není možné usilovat o skutečně produktivní budoucnost. Vše, co jsme se snažili zapomenout nebo i dočasně zapomněli--především proto, že jsme nechtěli se s tím pokusit alespoň vypořádat--se nakonec vždy vrátí jako bumerang. A nebo o to neustále zakopáváme.

V politické aréně, diskuse oddělila zrna od plev mnohem jasněji, než se tak stalo kdykoliv před tím. Je nyní jasnější, kdo jsou skuteční demokraté, kteří mohou mít na věc odlišný názor, ale jsou ochotni diskutovat. Je jasnější, kteří "demokraté" zapomenou diskutovat a stanou se z nich demagogové, když jde o téma tak citlivé, jakým byla deklarace nebo národ či vlast. A víme nyní nejen, kdo jsou extrémisté, ale i čeho jsou schopni.

Diskuse nás vytrhla z našeho poněkud sebestředného, provinčního vidění světa a donutila nás ke konfrontaci se sebou samotnými. A pro každou demokracii je tím nejdůležitějším právě otevřená diskuse. To se v souvislosti s česko-německou deklarací stalo. Havel nemusí deklaraci nijak bránit. Už tím, že otevřela diskuzi o minulosti, českému prezidentovi umožnila, aby se na půdě německého parlamentu mohl skutečně zamyslet na budoucností.

A v této ne tak vzdálené budoucnosti se bude role národních států a vlád v Evropě zmenšovat--navzdory všemožným výšlehům obranné pseudovlastenecké xenofobie v různých zemích. Už samotné zavedení jednotné evropské měny notně oslabí rozhodovací pravomoci národních vlád ve prospěch evropských institucí. Důsledky tohoto procesu budou v pravdě revoluční.

Havel si uvědomuje, že v takové Evropě bude sebestředné vlastenčení kontraproduktivní. Zatímco reakce na Havlův projev v Německu ukázaly, že Německo se transformovalo ve skutečně evropský národ, mnohé reakce na jeho projev doma ukazují, že pochod České republiky do Evropy je skutečně teprve na úplném začátku.

Svobodné slovo - 7. 5. 1997