You are here: Home Články / Articles 1997 Odbory rozhodnou o Klausově vládě

Odbory rozhodnou o Klausově vládě

Osud Klausovy vlády mají paradoxně v rukou odbory--tedy právě ty organizace, které Klausova vláda téměř programově ignorovala, když byla pevně v sedle. Vláda, jejíž přežití v parlamentu závisí na jediném hlasu a kterou podporuje pouze okolo dvaceti procent občanů, si nemůže dovolit výbuch sociálního neklidu. Jakékoliv větší narušení sociálního smíru by pravděpodobně již značně rozklížená koalice nevydržela. Luxovi lidovci by si za takových okolností jistě vzpomněli, že to byli právě oni, kdo v koalici varovali před liberalizací nájemného a cen energií v době drastických škrtů ve státním rozpočtu.

Odbory se zatím vždy chovaly vůči koaliční vládě víceméně korektně. Dokonce i únorová stávka železničářů, ačkoliv byla ze strany železničních odborů tak trochu zbytečným gestem, mohla rychle skončit, kdyby byla vláda uměla s odbory vyjednávat. Vláda ale nejenom, že přecenila své síly, ale ukázala naprostou neschopnost v kritické situaci komunikovat. Právě únorová stávka by měla být nyní členy vlády pečlivě studována, pokud se vláda chce vyhnout větším problémům.

Na rozdíl od Maďarska, a zejména Polska, české odbory jsou už svou povahou umírněné. Ve společnosti a politickém systému nikdy nehrály takovou roli, jakou hrají například právě odbory v Polsku. Občasné stávky vedené jednotlivými odbory také nebyly vždy o mzdových podmínkách či protesty proti propouštění. Naopak v několika případech odbory samy upozorňovaly na nutnost restruktualizace a na plýtvání zdroji.

Problémem zatím často bylo, že Klausova vláda vždy věděla vše lépe nežli kdokoliv jiný. Udržovala vysoce centralistický model vládnutí, který nabízel jen slabou zpětnou vazbu. To je důvod, proč neexistují regiony. A to je též důvod, proč se příliš nediskutovalo s odbory. Užitečný koncept tripartity byl sebevědomou Klausovou vládou před několika lety opuštěn. Politický a ekonomický liberalismus jsou životaschopné a stále platné koncepty. Ale učebnicové neoliberální vidění světa, kterému propadli čeští pravicoví politici, tak trochu podcenilo komplexnost moderních demokratických systémů. Klausova vláda nechtěla vidět, že v západních demokratických systémech se nepraktikují ani neoliberalistické, ani křesťansko-demokratické, ani socialistické koncepty ve svých čistých ideologických podobách. Že si vývoj v mnoha oblastech vyžádal komplikovanou kombinaci životaschopných částí všech těchto politických a hospodářských doktrín. A že jedním ze základů moderních demokratických společností je jejich mnohovrstevnatost. Ta se projevuje nejenom tím, že existuje rozvinutá občanská společnost, ale i tím, že ve většině případů probíhá nepřetržitá komunikace mezi různými sociálními entitami a zájmovými skupinami. Odbory nejsou--jako tomu bylo v raném kapitalismu--jakýmsi jednobarevným protikladem kapitalistických praktik. Jsou to složité sociální organizmy, které se v mnoha případech podílejí na rozhodnutích ovlivňujících chod celé společnosti.

Vliv odborů se pochopitelně v různých zemích liší. V Německu či Rakousku je například pro vládu nemožné prosadit důležitá hospodářská opatření bez složitých jednání s odbory. Odbory se často přímo spolupodílejí na řízení podniků. Jejich přehnaný vliv může být samozřejmě za určitých okolností brzdou nezbytného zeštíhlování ekonomiky, tak jako tomu bylo a je v Německu. Pravdou též ovšem je, že pokud se vládě a řízení podniků podaří o nutnosti změn přesvědčit právě odbory, mají v podstatě nejen volnou cestu ale získávají tak pro svá opatření i nezbytnou legitimitu.

Odbory v demokratických společnostech fungují též jako důležitá zpětná vazba mezi vedením státu a sférou výroby. Naslouchat pouze podnikatelské sféře se demokratickým vládám může nevyplatit. Ať už je tedy celkový postoj té které západní vlády k odborům jakýkoliv, každá pečlivě naslouchá signálům, které odbory vysílají. A pokud se s odbory pustí do křížku, je tomu tak až po pečlivé úvaze--proto, že je naprosto přesvědčena o správnosti svých postojů a nereálnosti postojů odborových organizací.

Jak už ale bylo řečeno, ve většině vyspělých demokratických společností není jádrem vztahu mezi státem a odbory nepřekonatelný antagonismus. Ať už jsou u moci vlády pravicové či levicové, jedná se spíše o partnerství. Problémy se řeší permanentním vyjednáváním. Vede se nepřetržitý dialog, který je v mnoha případech institucionalizovaný. Stávky a jiné odborářské protesty jsou až tím posledním krokem.

Pokud Klausova vláda má mít ještě šanci přežít, musí tedy od základu změnit svůj postoj k odborům. Má k tomu vcelku dobré podmínky. Odboroví předáci zatím v českých poměrech ukázali více rozvahy a politické dospělosti nežli permanentně rozhádaná politická scéna. Vláda by se měla naučit vidět odbory ne jako jakési trpěné zlo, se kterým je nyní nutné vyjednávat pouze proto, že úsporná opatření nemají šanci na úspěch bez širokého sociálního konsensu. Měla by se pokusit vidět odbory jako skutečného sociálního partnera, který může sloužit jako užitečná zpětná vazba k mikroekonomické sféře.

Tím nejhorším řešením by byl za současné situace návrat k politice bouchání pěstí do stolu. Takový postoj by dával smysl pouze tehdy, pokud by se samy odbory začaly chovat nerealisticky a oslabenou vládu by jednostranně vydíraly. Pokud by k takové konfrontaci, i navzdory vstřícnosti vlády došlo, měla by tato vláda pramalé šance takovou konfrontaci ustát. Za takových okolností by pravděpodobně pro občanské vládní strany bylo lepším řešením odejít do opozice a přenechat vyjednávání s odbory vládě vedené demokratickou levicí.

Svobodné slovo - 28. 6. 1997