You are here: Home Články / Articles 1997 ODS si musí uvědomit, že politika je uměním možného

ODS si musí uvědomit, že politika je uměním možného

Navzdory vzájemným konfliktům, kterých jsme byli svědky v minulých dnech a týdnech, žádná ze stran současné vládní koalice si nemůže dovolit z koalice odejít. K současné koalici v podstatě neexistuje alternativa. Rozpad koalice by téměř nevyhnutelně vedl k vypsání předčasných voleb, pokud by se některá koaliční strana nerozhodla pro spolupráci se sociálními demokraty. V případě menších koaličních stran by navíc taková spolupráce mohla vést ke zformování stabilní vlády pouze s tichou podporou komunistů. Jak velká koalice tak koalice ČSSD a menších pravicových stran opírající se o komunisty jsou z různých důvodů neuskutečnitelné.

Ani vyvolání předčasných voleb není v současné politické situaci už zdaleka natolik ospravedlnitelným krokem, jakým se mohlo jevit po červnových volbách. Viděna zvenčí, situace vládní koalice se totiž v současnosti stabilizovala. Sociální demokraté, největší soupeř koalice, zabředli do vnitřních rozporů a jejich rostoucí zápal pro stranické čistky již vedl k vyloučení dvou poslanců. Čistky oslabily nejenom největší opoziční stranu ale i opozici jako takovou. Je dokonce sporné, do jaké míry je ještě možné mluvit o menšinové vládě.

Rozpad koalice díky vnitřním rozporům a následovné vypsání voleb by bylo voliči tedy pravděpodobně viděno negativně. Strana, která by takovou situaci zavinila, by byla vnímána jako odpovědná za v podstatě zbytečnou destabilizaci státu. Navíc je pravděpodobné, že předčasné volby by téměř nic nevyřešily. Průzkumy veřejného mínění naznačují, že by si výsledky předčasných voleb vynutily vytvoření stejné koalice, která vládne nyní. Vytvořit ale takovou koalici poté, co byla násilně rozbita, by mohlo být velice složité.

Navíc existuje reálná možnost, že by se resignací Jana Kalvody vnitřně oslabená Občanská demokratická aliance vůbec nedostala do parlamentu. Parlament bez ODA by byl v ještě patovější situaci nežli po minulých volbách. KDU-ČSL by se za takových okolností stala stranou skutečně klíčovou. A zesílil by i vliv extrémistických stran.

Koaliční strany jsou tedy nuceny dále spolupracovat jak v zájmu stability státu tak i ve svém vlastním zájmu. Ale k tomu, aby koalice přežila a fungovala, bude nutné najít nový modus vivendi. Zejména Občanská demokratická strana si musí uvědomit, že již není v pozici, kdy může svá řešení a názory prosazovat bez většího ohledu jak na své koaliční partnery tak na opozici.

Pro ODS je tato situace samozřejmě složitá. Konec konců se jak z voleb do dolní sněmovny tak z voleb senátních vynořila jako nejsilnější politický subjekt. Ale souhra všech ostatních faktorů zapříčinila cosi, co ODS zatím, jak se zdá, odmítá brát na vědomí: celkové výsledky voleb postavily jí i menší koaliční strany v podstatě na stejnou úroveň. ODS v nových poměrech závisí na těchto stranách stejně jako ony na ní.

Senátní volby naznačily, že ODS je vnímána pozitivně svými voliči, ale že ostatní voliči jsou ochotni zformovat ty nejnepravděpodobnější aliance pouze proto, že nechtějí dominantní ODS. Klausova strana si tuto svou prekérní pozici do jisté míry uvědomuje. Na nedávném kongresu ODS zaznělo mnoho výzev k hledání přívětivější tváře a koncensuálnějšího přístupu k politickým partnerům a protivníkům.

Převést ale tato předsevzetí do praxe se rovná téměř psychologickému přerodu. Tendence k prosazování rozhodnutí pomocí pomyslných i skutečných úderů pěstí do stolu je ještě příliš silná. Je otázkou, do jaké míry je přerod ke koncensuálnějšímu přístupu možný, dokud zůstávají v čele ODS v podstatě ti samí lidé.

ODS měla možnost si svá nová předsevzetí otestovat v praxi hned několik dnů po kongresu, při volbě předsedy Senátu Petra Pitharta. Její naprostý odpor vůči politikovi, kterého navrhl klíčový koaliční partner ODS, byl pro jinak konciliatorního Josefa Luxe poslední kapkou. Posílen průběhem druhého kola senátních voleb, Lux se odhodlal k politické bitvě s ODS a vyhrál hned na několika rovinách. Nejenom, že prosadil do čela Senátu svého muže, ale navíc postavil ODS do pozice, v níž veřejnosti nedokázala vysvětlit svůj naprosto jednoznačný odpor vůči Pithartovi. Toho totiž veřejnost vnímá po právu mnohem pozitivněji nežli ODS--jak ukazuje i Pithartovo jasné vítězství v jeho volebním obvodu. Kdyby ODS byla naslouchala Prezidentu Havlovi mohla být tohoto politického políčku uštědřena.

Jak důchodový zákon tak zákon zemědělský se též nemusely stát předmětem koaličního střetu, kdyby opět zejména v případě ODS nechyběla vůle vyjednávat. KDU-ČSL byla ochotna důchodový zákon podpořit, pokud by premiér byl ochoten učinit určité, ne příliš významné ústupky. A Luxovi se též lze jen ztěží divit, že mu došla trpělivost, když Klausova vláda několikrát smetla ze stolu jeho vlastní verzi zemědělského zákona. Že byl vládní návrh zemědělského zákona promptně schválen jen několik dnů poté, co KDU-ČSL pomohla opozičnímu návrhu projít prvním čtením v parlamentu, je naneštěstí jen důkazem, že ultimata platí v koalici občas více nežli vyjednávání.

Pokud má koalice přežít, musí všechny tři strany o všech společných krocích trpělivě vyjednávat. Společná řešení budou mít naději na širokou koaliční podporu pouze tehdy, budou-li výsledkem kompromisů mezi partnery, kteří spolu jednají jako rovný s rovným. Toto je úkol především pro naši největší stranu. Ta si musí uvědomit, že politika je uměním možného. A že práh tohoto dosažitelného "možného" se právě v případě ODS v posledních měsících výrazně snížil.

Svobodné slovo - 2. 1. 1997