You are here: Home Články / Articles 1997 Politická kultura v České republice

Politická kultura v České republice

Přednáška ze scheinfeldského setkání českých intelektuálů z 26. 10. 1997.

Dosti často se především v českých médiích ale i mezi českými politiky zaměňuje tento termín za kulturu politického chování. Dochází pak k legračním situacím, že politikové hovoří o tom, že mají politickou kulturu, když si neskáčí do řeči. Politická kultura je ale ve skutečnosti politologický termín, je to určitá typologie způsobu, kterým funguje politický systém jako celek. To znamená, jak na obsahové úrovni, tak na znakové úrovni. Politickým systémem se nemíní jen politické instituce, politici, ale i jakým způsobem fungují občané v politice, jakým způsobem se chovají, obecně politicky.

Politická kultura, tak jak se zformovala v ČR, souvisí s několika základními věcmi. První je historická zkušenost, jakým způsobem politické instituce v té které zemi fungovaly před sto nebo před padesáti lety. To má určující vliv na to, jak fungují v současnosti. Myslím si, že se to projevuje ve východní Evropě dosti markantně. Mnoho lidí se domnívalo, že po diskontinuitě čtyřiceti let komunismu se vynoří nový typ politické kultury. Ukazuje se, že naopak v mnohých těchto zemích, i když jsou tam nové prvky, se v nich obnovuje určitá tradiční schémata a myšlení.

Důležitým prvkem při tom, jak se formovala politická kultura, je způsob obnovení demokratického systému. Jakým způsobem fungovaly komunistické strany v posledních fázích komunistického systému v Československu, v Polsku, v Maďarsku. To mělo vliv na to, jak potom fungoval demokratický systém po pádu komunismu.

Podíváme-li se na Maďarsko či na Polsko, komunistické strany se tam dokázaly do určité míry legitimizovat ještě před pádem komunistického systému, vstřebat určité prvky sociálně demokratické a učinit se přijatelným pro určité množství obyvatelstva. V Československu tomu tak nebylo. Pokus o obrodu komunistické strany se odehrál v roce 1968 a byl poražen. To, co se událo v roce 1989, byl černobílý přelom, instituciální. V Československu došlo k daleko většímu přelomu než například v Maďarsku a v Polsku. To ovlivnilo fungování politických institucí, například levá strana politického spektra se vyvíjela úplně jiným způsobem v Maďarsku a v Polsku než v Československu a posléze v České republice. V českých zemích nemohla levá strana politického spektra převzít monopol bývalých, zcela zkompromitovaných komunistů. Možnost dostala tradiční sociální demokracie, která v Polsku ani v Maďarsku se neuplatnila.

Dále se uplatňoval i jiný prvek. To byla původní značná nedůvěra ke všemu levicovému, ke všemu socialistickému. Což způsobilo, jakým způsobem pak fungovala a dominovala české politické scéně takzvaná pravice.

To jsou důležité věci, které se udály během přelomu, přechodu od komunistického systému k demokracii. Dodnes určují způsob, jakým funguje český demokratický systém.

Dalším prvkem, který považuju za důležitý, je existence určitého regulujícího mezinárodního prostředí. Ta se samozřejmě přikládala k dopadu komunistického systému. Výsledekm byl různý. V českém případě tak, že se některé národní prvky musely omezovat a některé převážily. Některé prvky národní ideologie, jaké prezentovala Klausova vláda, vítězily nad tím, co třeba v Maďarsku nebo v Polsku bylo přijato a podporováno do politických systémů.

Role mezinárodního hřiště, na němž nové demokracie hrají, je velice důležitá. Tím se nové demokratické systémy do značné míry odlišují od systému, který existoval před druhou světovou válkou. Tehdejší mezinárodní prostředí bylo zcela jiné a zdaleka ne tak komplexně integrované. To znamená, že neurčovalo pravidal hry tak jasně a strikně, jak je tomu dnes.

Dále samozřejmě politickou kulturu ovlivňují i určité traumatické zkušenosti během procesu budování demokracie. Jedním z nich například bylo dělení společného státu. Způsob, jakým se odehrálo dělení společného státu, myslím dodnes ovlivňuje způsob, jakým funguje demokracie jak v České republice, tak na Slovensku.

Byla zavedena určitá nová, vlastní ideologie, která sice navazuje na nějakou historickou národní ideologii, ale která má svá specifika. Například to platí, když mluvíme o české ideologii výlučnosti, nebo premiantství, jak se o tom na této konferenci už hovořilo. Tady do určité míry na sebe vzala ideologie české národní výjimečnosti, výlučnosti, která má různé podoby během dvacátého století, technokraticko-ekonomickou podobu. Tím se ovšem sama odsoudila k pádu, který zažíváme dnes. Ona je totiž nyní snadno kontrolovatelná. Tento typ národní výjimečnosti je snadno kontrolovatelný tím, jak prosperuje ekonomika anebo jak dobře funguje politický systém. Ony více mlhavé mýty, že jsme prý "hráli důležitou roli coby demokracie ve středoevropském regionu", to byly věci, které se dají hůře vyvracet a hůře se dá proti nim argumentovat.

Kdežto klausovská teorie nebo filozofie výjimečnosti, založená na naší hospodářské úspěšnosti, to byla věc, která měla na jedné straně obrovskou motivující energii v sobě, protože byla tak jednoduchá, ale právě její jednoduchost také byla zdrojem jejího konce. Protože v momentě, kdy se začaly skutečnosti podlamovat, bortila se i celá tato ideologie a přesunula se do druhého extrému, který zažíváme dnes, to znamená do stavu totální deziluze.

Chtěl bych učinit inventuru základních věcí, které se vynořují z toho, jakým způsobem se formovala politická kultura po revoluci.

Politická kultura, která existuje dnes, má některé velmi specificky české rysy. I když samozřejmě nevylučuju, že takové věci neexistují v ostatních postkomunistických zemích.

Zaprvé, existuje sklon české politiky k bezduchému, slepému partajničení. Jde o ideologizování věci na úkor věcné diskuse.

K této věci přispělo několik skutečností. Kořeny jsou historické. Podíváme-li se na první republiku, víme, že podobný styl politického chování existoval už tam, že se obnovuje určitý druh chování, který existoval za první republiky.

Přispělo k tomu několik věcí. Například typ volebního zákona, který byl přijat. Sklon v české politické kultuře k partajničení mohl být podvázán jiným způsobem voleb. Mluvím o onom v podstatě striktním proporcionálním systému, který byl v roce 1990 zvítězil, byl použit a je používán pro volby do dolní sněmovny.

V podstatě v rámci tohoto systému soutěží pouze politické strany. Systém sám propaguje diktát politických stran, protože občané nevybírají osobnosti, ale pouze politické strany. To pak vede ve svých důsledcích k tomu, že ty strany negenerují dostatečné množství nových politických osobností. Politické osobnosti nepocházejí zezdola, ze styku s voliči, ale z toho, jestli to mají dobré nebo špatné u sekretariátů politických stran. Myslím, že došlo k novým skutečnostem, které zdeformovaly mladý demokratický systém.

Kombinace tohoto systému s většinovým systémem anebo většinový systém se mně osobně zdá jako lepší, i když je jasné, že ze začátku bylo potřeba, aby vzniklo politické prostředí, v němž by se mohly politické strany rychle zkonstituovat. Nicméně způsob, jakým se vytvořily, je nešťastný.

V českém politickém systému proto existuje značná propast mezi tím, co lze nazvat velkou politikou a malou, místní politikou. Uprostřed politického systému není nic. Je tam vakuum. Pod velkou politikou nejsou další mezivrstvy a mezi velkou politikou a lokální úrovní neexistuje přechod odshora dolů a zezdola nahoru. To znamená, že systém nedokáže plodit nové politické tváře. Politické strany se stávají stále uzavřenější. Nové politické tváře se vynořují zvláštním způsobem z této velké komunity na základě osobních známostí a podobných věcí. Neexistuje přirozený proces vznikání nových politických talentů.

Samozřejmě, to, že se senát volí na základě jiného volebního systému, je velmi pozitivní prvek, který do českého politického systému vnesl určitou rovnováhu, nicméně, vzhledem k tomu, že senát dosud není viděn většinou občanů jako skutečně relevantní, to snižuje úlohu způsobu, jakým senát je vytvářen. Tento politický systém, užitý v senátu, by byl schopen generovat nové politiky. Ale tím, že jde právě o senát, jde o politiky starší než je čtyřicet let, generování nových politických tváří tu trochu propadá.

Je možné, že tuto roli budou hrát regiony, až budou obsazeny regionální parlamenty. Je možné, že se politické strany trochu vzchopí a po období dezintegrace, které já momentálně cítím, rozkladu toho politického systému, který byl ustaven po roce 1989, dojde možná ke zvýšení dynamiky v samotných politických stranách a k tomu, jak fungují v sobě samých. To ovšem je zatím spíše přání než skutečnost.

Ještě několik poznámek o charakteru politické kultury v ČR. Jedna souvisí se zideologizováním celého politického systému Uvnitř politického systému chybí komunikace. To souvisí s uzavřeným charakterem politických stran, s tím, jak se vytvořily, s tím, že to jsou jakési téměř politické klany, které mají svůj vlastní jazyk, jímž fungují, a svůj vlastní image sebe samých, ale málo toho jde z nich směrem ven, k veřejnosti.

To souvisí i se situací po roce 1992. To, že se vytvořila po porážce Občanského hnutí jednoznačná dominance takzvaných pravicových stran, tím, že levá část politického spektra nebyla podpořena, vzhledem k tomu, k tomu, o čem jsem mluvil na začátku, vzhledem k tomu způsobu, jakým zde zkolaboval komunistický systém, tím došlo k velice zvláštní situaci, která neměla obdobu v ostatních postkomunistických zemích střední Evropy.

Byla tu velmi slabá levice, roztříštěná, navíc rozdělená mezi levici komunistickou a sociálně demokratickou a zároveň vlastně zde se vytvořila ideologie takzvané pravice, která dělala vše správně, nemohla udělat chybu, a tak dále. Vznikl parlament, ve kterém koalice měla - i když ne početně - tak fakticky zcela jasnou převahu a pak už tři roky si zcela diktovala podmínky politické hry. To byla dosti velká škoda pro český politický systém. Došlo k dalším deformacím, ale mluvíme-li o komunikaci, tato koalice, tato pravice - schválně říkám takzvaná, protože o tom, zdali je to pravice, skutečně bychom se mohli bavit - neměla potřebu komunikace. Ona nepotřebovala mluvit ani s opozicí, nepotřebovala mluvit o kompromisních návrzích, protože mohla opozici kdykoliv přehlasovat. Nepotřebovala komunikovat postupem času ani s občany, neboť ta ideologie byla taková, že "my všechno víme stejně nejlépe a nepotřebujeme od nikoho žádnou radu".

Výsledkem bylo, že se strany, a zejména strany občanské, stále více vzdalovaly občanům. Často se mluví o takzvané aroganci, na kterou tyto strany doplatily potom ve volbách v roce 1996. Tato arogance byla výsledkem - alespoň částečně - nedostatečné komunikace. Ne neschopnosti, ale neochoty komunikovat s občany, proč se věci dělají, tak jak se dělají, a tak dále.

Ale on byl nedostatek komunikace, a to je paradoxní, i uvnitř samotné vládní koalice. Právě proto, že tyto strany byly do sebe uzavřené, jsou to uzavřené komunity. Nikdy mezi sebou neměly dostatečně dobrou komunikaci a toto vytvářelo postupně více a více - především od roku 1996 - dojem, že se politika odehrává v komunikačním vzduchoprázdnu. Nikdo dnes není schopen komunikovat politické ideje nejenom občanům, ale ani politické strany mezi sebou.

Řekl bych, že další problém, který v české politické kultuře existuje, je sklon k politickému opatrnictví a kulantnosti. Když se podíváte, jakým způsobem se řeší politický krize například v Polsku nebo v Maďarsku, tak český přístup k řešení politických krizí je odlišný. Tady se uplatňuje česká tradice opatrnictví, z tradice první republiky, že se lidé spíše drží za scénou, obraz je dokonalý, a když skutečně přijde, dojde k politické krizi, neučiní se nic rozhodného, neudělá se jasný politický řez, který by do situace vnesl novou dynamiku a energii a možná i pročistil zanesené komunikační kanály.

Pokračuje se spíše tím způsobem, takového toho, čemu se říká v angličtině "muddling through", pohybu skrz to usazené bláto. A to je problém možná tradiční. Je to věc, která se projevovala zejména v průběhu tohoto roku. Naskytlo se několik příležitostí - skoro nezbytností - provést radikální řez, ale jednalo se prostřednictvím kompromisů v zákulisí, který celou politickou scénu sice udržel v jakési stabilitě, ale čeho jsme byli svědky, bylo neustálé ubývání energie a dynamiky v celém politickém systému, který vyčerpává svou energii především na to, aby udržel status quo.

Ten argument, že například nové volby nebo radikálnější jiná změna by stály společnost mnoho energie, to je pravda, ale zároveň s tím nová energie vzniká. A to v českém politickém systému nyní výrazně chybí, energie, dynamika a jediný způsob, jak energii aalespoň částečně najít, je právě určitý druh odvahy, nikoliv sklon k tradičnímu opatrnictví.

Další věc, která hrála určitou roli, byla malá schopnost politické sebereflexe. To zase souvisí s tím, jakým způsobem politický systém začal fungovat po roce 1989 a s politickým vývojem od roku 1992. Systém je opravdu zatím velice málo schopen politické sebereflexe, schopnosti zamýšlet se sám nad sebou. České politické strany prostě tuto schopnost nemají.

A úplně to poslední, co řeknu, se týká záležitosti, o které se tady už hovořilo, totiž o takzvané "české výjimečnosti". Já myslím, že došlo nejenom k tomu, že by šlo o pokračování čehosi, co zde vždycky bylo. Tentokrát byla tato výlučnost uchopena v technokraticko-ekonomických pojmech, a byla proto křehká od samého počátku.

Myslím si, že od okamžiku rozpadu Československa se na pocitu této národní výlučnosti, výjimečnosti, na této ideologii se začala budovat identita nového státu. Výlučnost byla rozhodujícím prvkem při budování nové národní identity a to, co vidíme dnes, nynější politický marasmus, je důsledkem krachu tohoto prvku.

Najednou se motivující energie, kterou pocit výlučnosti hrál v české politice, tento plamen jako by byl sfouknut a celá jedna část české národní identity zmizela - vzniklo určité prázdno.

Momentálně je vůbec nejdůležitější úkol: čím toto nahradit. Jak najít novou dynamiku, sílu politického rozvoje.

Britské listy - 27. 10. 1997