Nacházíte se zde: Úvod Články / Articles 1997 Právní stát a české reformy

Právní stát a české reformy

Jednou z příčin našich současných potíží byl--jak se dnes všeobecně uznává--nedostatek úsilí zasadit ekonomické reformy do potřebného právního rámce. Budování právního státu bylo po roce 1992 odsunuto na druhou kolej. Někteří dnešní kritici vlády , kteří se kdysi podíleli na formulování reforem, dokonce tvrdí, že toto odsunutí práva bylo programové. Mluvilo se o "útěku před právníky."

Ať už byly motivy strůjců naší reformy jakékoliv, nedostatečně vybudovaný právní systém, je ve vzrůstající míře jedním ze základních důvodů nespokojenosti občanů se samotným demokratickým systémem. V každé společnosti platí staré známé pořekadlo, že nejenom chlebem je člověk živ. Občanům demokratického státu nestačí pouze vědomí, že jejich životní úroveň roste o tolik či tolik procent. Jejich důvěru v demokratický systém dokonce nemusí ihned podlomit ani to, že jejich životní úroveň stagnuje nebo klesá. Co ale potřebují mít, je jistota, že se mohou dovolat svých práv a že ti, kteří právo porušují, budou voláni k odpovědnosti a potrestáni.

Ve volbách v roce 1992 zvítězila technokratická koncepce reformy okleštěná o mnohé prvky, které se první porevoluční vláda snažila prosazovat. Ústava přijatá na konci roku 1992 byla spíchnuta rychlou jehlou a navíc trvalo několik let, nežli se politici rozhodli realizovat některá její ustanovení . Ještě dnes--téměř pět let po přijetí ústavy--neexistují regiony, které ústava požaduje. A neexistuje ani nejvyšší správní soud, jehož existence je v ústavě zakotvena.

Téměř čtyři roky jsme byli svědky toho, jak politici nejrůznějších přesvědčení zpochybňovali nutnost vytvoření Senátu, jehož existence byla též zakotvena v ústavě. Senát sice dnes máme, ale v myslích občanů se díky neustálému zpochybňování ústavy politiky zakořenila jistá neúcta k základnímu zákonu jako takovému. Tato neúcta pak byla posilována celou řadou dalších pochybení vedoucích politiků.

Trvalo například několik let, nežli byl přijat zákon střetů zájmů. Ten, který nakonec přijat byl, je do značné míry bezzubý. Z úst premiéra jsme si mohli vyslechnout, že nemá smysl rozlišovat mezi čistými a špinavými penězi. Pokusy zavést do ústavního systému ombudsmana byly torpédovány s tím, že nepotřebujeme další instituce chránící lidská práva. Vláda tak prý může lépe činit sama. Bující byrokracii jsme se rozhodli čelit vybudováním jakéhosi podministerstva pro boj s byrokracií. Dodnes chybí zákon o nezávislé státní službě, který by jasně definoval práva a povinnosti státních úředníků a jejich postupová kritéria. Výsledkem je, že máme státní správu nejen přebujelou ale i zpolitizovanou.

Nemenším problémem byla liknavost zavést účinnou právní regulaci kapitálových trhů a účinně postihovat majetkové podvody. V učebnicovém neoliberálním myšlení našich vládních politiků převážil názor, že trh si sám vytvoří pravidla. Zdá se, že ne zcela docenili, že při našich historických tradicích pozitivního práva, není možné spoléhat na nepsané etické normy, které hrají velkou roli v anglosasském světě. Pro českého občana, stejně jako například Němce, je dovoleno vše, co není právem zakázáno. Děravé právo udržované Klausovou vládou znamenalo--a ještě stále znamená--vytvoření celé jedné sociální skupiny, která si založila svou existenci na využívání špatného právního rámce.

Je pravda--jak často zdůrazňuje prezident Havel--že právo nemůže existovat ve vakuu. Že musí vyrůstat z přirozeného morálního podhoubí. Toto morální podhoubí ale bylo po čtyřiceti letech komunismu vážně narušeno. Právě jasné a účinné právo mohlo přispět ke znovuvytvoření i jistých nepsaných pravidel hry--k vytvoření jisté atmosféry slušnosti. Obecná atmosféra neúcty k právu ale naopak do jisté míry smazala hranice mezi tím, co je ještě legální a co už ne. Ovlivnila též donucovací orgány a organy justice. Proč by měl jít se svou kůží na trh soudce, když vidí, že politická sféra má na dodržování platného práva a na jeho zlepšování jenom deklarativní zájem?

Americký filozof práva a soudce Felix Frankfurter kdysi napsal: "Ačkoliv je právo křehké, a ačkoliv je omezené coby institucionalizované médium rozumu, je to vše, co stojí mezi námi a tyranií nekontrolované vůle a krutostí ničím neomezovaných a nedisciplinovaných pocitů." V konceptu právního státu je tím nejdůležitějším jasná definice vztahů mezi jednotlivcem a státem. V demokratické společnosti je každý jednotlivec nejen vázán právem, ale musí si být též jist, že s ním vždy bude jednáno na základě práva. A že též i stát je vázán právem. Pokud občané nemají důvěru ve schopnost státu chránit jejich práva a účinně trestat porušování práva, pak je celý koncept právního v nebezpečí zhroucení.

A to je do jisté míry to, co se stalo v naší zemi. Jestliže se zemí beztrestně promenádují podvodníci, kteří připravili banky a investiční fondy o miliardy korun, je právní stát zpochybněn. A nebo, pokud stát dokonce ani nemůže dokázat, že se v rámci děravého práva o podvodníky jedná, je právní stát též zpochybněn. Jestliže politici již pět let ignorují ústavu, je právní stát do jisté míry iluzorní. Jestliže se důsledně netrestají rasistické útoky, je právní stát podemílán. Jestliže se musí mnohé zákony novelizovat krátce po té, co byly přijaty, neboť jsou špatné, klesá důvěra v právní stát. A dalo by se pokračovat. K čemu tento výčet příkladů směřuje, je cosi závažnějšího: tam, kde panuje pocit bezmocnosti dovolat se práva, nebo pocit, že právo nefunguje, je vždy ohrožena samotná legitimita demokratické společnosti.

Svobodné slovo - 9. 7. 1997