You are here: Home Články / Articles 1997 Proč mají Češi malý zájem o NATO

Proč mají Češi malý zájem o NATO

Ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec vyprovokoval mnoho negativních reakcí, když se před několika dny snažil navodit dojem, že průzkum veřejného mínění objednaný jeho ministerstvem ukazuje, že většina občanů souhlasí se vstupem České republiky do NATO. Ve skutečnosti se průzkum ptal pouze na otázky jako například, zdali členství v NATO zvýší naší bezpečnost a obranyschopnost. Snaha interpretovat průzkum účelovým způsobem naznačuje, že tvůrci naší zahraniční a bezpečností politiky jsou v úzkých. Průzkumy, které se totiž ptají přímo na to, zdali občané do NATO chtějí či nikoliv, ukazují, že do NATO rozhodně chce pouze asi třetina občanů, třetina neví, a třetina je spíše či rozhodně proti.

Důvodů, proč Češi mají o NATO malý zájem, je celá řada. Tím nejdůležitějším, jak se zdá, je, že čeští politici v této otázce takříkajíc zaspali. Zatímco neúnavně vysvětlovali potřebu našeho členství svým západním kolegům, zapomněli nejenom na vlastní občany ale i na vlastní armádu. V České republice se nevedla a ještě stále nevede téměř žádná společenská, politická či dokonce jen mediální diskuse o bezpečnostně-politických otázkách. Armáda je chudou a ústrky trpící popelkou. Průměrný občan neví, proč je členství v NATO důležité. Prohlášení Josefa Zieleniece, že se podpora pro členství radikálně zvýší v okamžiku, kdy nám bude členství nabídnuto, je pouze smutným příkladem alibismu.

Při analýze důvodů vlažného zájmu o členství možná neuškodí srovnání s Polskem a Maďarskem. V Polsku je zájem o vstup téměř devadesátiprocentní, v Maďarsku podobný zájmu u nás. To, co především motivuje Poláky, jsou jejich dlouhodobé špatné zkušenosti s Ruskem. I Češi i Maďaři mají též špatné zkušenosti s Rusy, ale spíše jen v rámci komunistického systému. Pád komunismu znamenal do značné míry i konec období, kdy naše zkušenosti s Ruskem--oděného do hávu Sovětského svazu--byly bezprostřední a skutečně špatné. Polské zkušenosti jsou dlouhodobější. Průzkumy veřejného mínění koneckonců ukazují, že Rusko je v Polsku vnímáno jako bezpečnostní hrozba mnohem více nežli v České republice a Maďarsku.

Geopoliticky jsou obě země též v lepší situaci. Už proto, že nemají s Ruskem přímou hranici. Nová expanze ekonomicky vážně oslabeného Ruska až do Prahy se zdá v současné době--ať už oprávněně či neoprávněně--nepravděpodobná. Maďarsko i Česká republika se inspirují nejenom příkladem Německa--jak to převážně činí Poláci--ale též územní velikostí a počtem obyvatel srovnatelného Rakouska. Rakousko není členem NATO.

Zatímco v případě Polska převažují při usilování o členství zcela jasně důvody bezpečnostní nad symbolickými, v případě České republiky a Maďarska v myslích občanů, jak se zdá, převažují spíše důvody symbolické. NATO reprezentovalo nejrychlejší symbolicky významný způsob reintegrace se Západem, jehož součástí obě země byly před nástupem komunismu. Tyto symbolické důvody ale díky váhavosti Západu s přijímáním nových členů NATO ztratily postupně trochu na významu, neboť obě země se mezitím staly členy mnoha dalších západních organizací. Jsou též na nejlepší cestě stát se členy Evropské unie (EU), která si vytváří své vlastní bezpečnostní struktury.

Polsko, už díky své velikosti, je důležitou vojenskou středoevropskou mocností. Členství v NATO by jenom posílilo jeho prestiž v tomto směru. Maďarsko ani Česká republika takové geopolitické ambice nemají. V Českém případě hraje pravděpodobně též roli jistá antimilitaristická tradice, která se kloubí s dávkou historického skepticismu. Minulé členství ve vojenských aliancích nám v historickém pohledu nepomohlo k větší bezpečnosti. Koneckonců už to, že pouze těsná nadpoloviční většina respondentů v průzkumu citovaném Zielenciem si myslí, že by členství v NATO zvýšilo naší bezpečnost, je dokladem jistého skepticismu.

Pokud čeští politici chtějí, aby většina českých občanů členství v NATO jasně podpořila, musí se pokusit jim objasnit několik věcí. Především to, že momentálně stabilní středoevropský prostor je historicky tradičně nestabilní. Že dnešní relativní bezpečnost může být již za několik let vystřídána akutním nebezpečím. Musí též objasnit, v čem se právě NATO liší od bezpečnostních aliancí, s nimiž Češí učinili špatné zkušenosti v minulosti.

Neuškodí neustále vysvětlovat širší kontext našeho případného členství. Nejde přeci jen o zájmy našeho vlastního pískoviště, ale o aktivní přihlášení se k určitému druhu civilizace, v níž jsme historicky vyrostli. Čeští občané by též měli vědět , že NATO, na rozdíl od EU, je transatlantickým společenstvím. Transatlantická dimenze NATO je důležitou protiváhou pouze evropské dimenze EU, v níž dominuje Německo. V NATO naopak dominují Spojené státy a členství v této alianci tedy též může sloužit jako určitá protiváha proti u nás tolik diskutovanému německému vlivu.

Je též nutné mluvit pravdivě nejenom o výhodách členství ale i o závazcích, které z něho vyplývají, včetně technických aspektů členství. Je mylné spoléhat na to, že se v zemi rozhostí nadšení a pochopení v okamžiku, kdy se nad dosud pasivní Českou republikou začne roztahovat bezpečnostní deštník. Navíc členství v NATO bez skutečně aktivní podpory občanů by bylo jen smutným pokračováním naší tradiční role pasivní oběti či účastníka historických událostí. Tato role se nám zatím převážně vždy vymstila.

Svobodné slovo - 10. 3. 1997