You are here: Home Články / Articles 1997 Sociální demokracie v zajetí provincialismu

Sociální demokracie v zajetí provincialismu

Až do parlamentních voleb v loňském roce byli sociální demokraté nejevropštěji orientovanou českou politickou stranou. Alespoň na papíře se strana hlásila k myšlence českého členství v Evropské Unii bez jakýchkoliv podmínek. S postojem ČSSD k myšlence českého členství v NATO už to bylo trochu složitější. Jednalo se o "ano" podmíněné několika "ale". Nicméně i navzdory svému poněkud mlhavému postoji vůči NATO se sociální demokraté, zejména svým důrazem na nutnost členství v unii, jevili jako strana mnohem otevřenější vůči myšlence evropského sjednocování na všech úrovních nežli strany vládní, zejména pak Občanská demokratická strana.

Politický tanec ČSSD okolo česko-německé deklarace, korunovaný zatím spanilou jízdou Miloše Zemana do Bonnu, ale ukázal, že mezi obecně deklarovanými cíly sociálních demokratů a konkrétním chováním zeje propast. Že sociální demokracie v současném podání ztělesňuje mnohé z nejhorších stránek českého provincialismu. Ve svém pomyslném rozletu do Evropy ČSSD je až příliš často neschopna dohlédnout za nejbližší domácí politickou pavlač.

ČSSD skutečně měla šanci etablovat se v poněkud provinciálním prostředí do sebe a do malých domácích sporů zahleděných českých politických stran coby strana, která má evropskou vizi. Coby strana, která, na rozdíl od ostatních stran, vidí za obzor příštích šesti měsíců. Namísto toho akce strany a zejména jejího leadera Miloše Zemana, již od voleb reprezentují neduhy, které tradičně zužují českou politiku: zálibu v žabomyších sporech, nedostatek širší vize, pocit výlučnosti, a sebezahleděnost.

Část tohoto rozporu v chováni sociálních demokratů má příčinu v tom, co svazuje většinu českého politického myšlení: neschopnosti vypořádat se pravdivě s naší národní minulostí. Neochoty si přiznat, že jsme nebyli vždy jen obětmi okolností a silnějších národů, ale že jsme si mnohé národní tragédie zapříčinili sami. A že jsme tragédie způsobili i jiným. Zatímco koaliční strany se z mýtu českého národa coby bezmocné oběti dějinných okolností pomalu vymaňují (a jenom proto byli jejich politici schopni vyjednat česko-německou deklaraci, v níž se přiznává naše odpovědnost za určité skutky), ČSSD trvá na existenci mýtů.

Problémem je, že bez alespoň snahy o pravdivé vypořádání se s minulostí, není možné formulovat životaschopné vize budoucnosti. Malý, do sebe zahleděný národ, žijící v mýtu své výlučnosti, se též jen těžko může vydat na opravdu smysluplný pomyslný pochod do sjednocující se Evropy. Sociální demokraté momentálně nejlépe ztělesňují onen základní rozpor, s nímž se coby národ potýkáme. Chtěli bychom se chovat jako dospělí, kteří jsou odpovědní za své činy, abychom se mohli stát členem klubu jiných dospělých. Ale ještě pořád se často raději chováme jako děti, které si odpovědnost odmítají přiznat, a které si chtějí vydobýt výhody, aniž by si je musely skutečně zasloužit.

Provincialismus je výrazem takové nedospělosti. Sociální demokraté sice byli schopni svůj volební program pojmout ve vztahu k Evropě jako velkorysé slohové cvičení na téma integrace, ale v reálné politice stále znovu upadají do pavlačové malosti. Jakoukoliv skutečnou evropskou vizi přesahující domácí politická humna může uskutečňovat pouze strana opírající se o pozitivní, moderní program. Nikoliv strana, která chce sdružovat a oslovovat především nespokojené. Pokušení Miloše Zemana pokořit vládu je ale silnější nežli jakákoliv vize.

Konfrontace za každou cenu, nechuť, a nespokojenost mohou též být politickým programem. Ale nejsou slučitelné s tím, čím ČSSD aspirovala být ve svém programu coby strana proevropská. Ta ČSSD, kterou Zeman od voleb uhnětl, stále více připomíná populistické a polonacionalisticky orientované strany, kterými se to hemží v bývalém východním bloku. Namísto státotvorného chování a širší vize se takové strany podbízejí především jistému druhu lidské nízkosti motivované xenofobií, lpěním na falešných národních mýtech, a neprincipálnosti.

Sociálním demokratům by mělo posloužit jako varování už to, že v otázce česko-německé deklarace stojí podezřele blízko extrémistickým stranám. Ale pokušení učinit tento dokument, jehož význam pro budoucnost Evropy zdůraznil nejeden evropský politik, obětí domácích politických machinací, je pro současnou sociální demokracii příliš silné. Současná ČSSD prostě nemá na to, aby překročila stín svého provincialismu.

Výsledkem je, že ČSSD nebude tou politickou silou v České republice, která bude nejvíce spjata s nejnosnějším politickým tématem příštích let--tedy tématem sjednocující se Evropy. ČSSD měla tuto šanci v červnu. Svým chováním na domácí politické scéně (kde preferuje žabomyší půtky na úkor širší vize), i svým chováním v otázce česko-německé deklarace (kde zůstane v Německu a v Evropě zapsána jako mírně xenofobní strana preferující malé české zájmy na úkor produktivní evropské budoucnosti), ČSSD promarnila svou šanci. Znamená to též, že současné vedení ČSSD má jen malou šanci politicky přežít, až začnou české politické scéně opravdu dominovat evropská témata. Pro politiky, jejichž obzor nesahá za domácí politická humna, bude za několik let v české politice jen málo místa. Toto varování platí ovšem i pro politiky současné koalice.

Svobodné slovo - 3. 2. 1997